Písničkáři, ta zvláštní sorta lidí, si vždycky berou na paškál společnost a její neduhy. Své analýze společnost podrobuje i poetik a "frankofil" Jiří Dědeček. Mezi překládáním z francouzštiny, psaním vlastních knih či moderováním různých akcí i pořadů jednou za čas natočí autorské, písničkářské album. Teď třeba "Řekněte to mýmu psovi". Nejnovější, neškodně jízlivé postřehy doplnil ještě o tak staré kousky, že "už si je nikdo nepamatuje". Dědeček opět vsadil na vtipné a roztomilé, ale nepodbízivé písničky, sympatické odrhovačky. Samozřejmě je zbytečné očekávat nějaké hudební orgie. Složitých aranžmá, pozlátek a nápaditých melodií si neužijete. Dědeček si na nic takového nehraje. Není muzikant profesionál, nikdy takové ambice ani neměl. Je lidovým básníkem, který své básničky opatřil jednoduchým hudebním doprovodem, aby příjemně podmaloval náladu a rozpoložení jednotlivých skladeb. Stejně jako na předchozích albech spolupracoval Dědeček se sdružením Starší psi. Opět spojil své síly i se svým dlouholetým spoluhráčem, kolegou Janem Burianem. Takovou hudební novinkou je pak basová linka.

Všechny Dědečkovy texty jsou protkané jeho rukopisným, pro někoho možná hůře akceptovatelným cynismem. S vtipem a nadsázkou sobě vlastními pohotově propírá obyčejná témata. Zachovává si sympaticky ironický odstup od moderní společnosti a s komickým nadhledem ji komentuje. Jednoduchými, často fascinujícími rýmy pak dokáže postihnout nejrůznější situace. Humornou, přímočarou kritiku však přece jen sem tam vyvažují trocha životní a oduševnělé melancholie a méně veselé melodie. Písničky pak proložil ještě recitací tří kratších básniček.

Svou kritiku se nebojí zaobalit třeba do dětsky naivní, málem až absurdní bajky "Kuna ví". Koho by napadlo spojovat celer s politikou? Ale: "Celer ví / že je dobrý na nervy / smažený či do salátu / celer, to je základ státu / a ještě má rezervy." Češi jsou národ bezvěrců, stejně tak Dědečkův "Agnostik Pepa": "Hlavu má k prasknutí bohama naditou / ještě tak nejlepší se mu zdá Manitou." Vedle vepřové české kuchyně se obzvlášť kriticky a bez okolků staví k nátuře papalášů: "Námezdní lháři se podivně tváří / To proto, že klamou ne tělem, leč tlamou... Pak párkrát zalži a dají ti šarži". Pomyslně kroutí hlavou nad marnotratným rozhazováním: "Měli by mi v práci snížit plat / abych si to nemoh kupovat / žádnej Versace / huš do sekáče". Dědeček sice ubral na útočnosti, přesto se stále nezdráhá užít vulgární výrazy. Ono, jak jinak přesně pojmenovat některé životní situace? A tak se někteří v jeho písních ocitají bez ostychu v řiti na několik způsobů.

"Řekněte to mýmu psovi" příjemně plyne a pobaví. Nic krkolomného, deska nepostrádá lehkost a uvolněnost. Dědeček se nepáře se složitými dvojsmysly, zavádějícími metaforami ani plytkými poetickými kudrlinkami. Naopak razí heslo "Všechno na plná ústa".