Čaroděj se všemocným trsátkem v ruce Joe Satriani vydal novou desku "Super Colossal" plnou svérázných rytmů a neopakovatelných kytarových pasáží kypících bezvadnými sóly. Že používám jen samá superlativa? No, jak jinak ohodnotit umělce, který slezl z komponistických výšin a ovlivnil takovou řadu dalších? Pro příklad dával hodiny Kirku Hammetovi. Ten je již přes dvacet let kytaristou slavné Metallicy. Joe také vypomohl hardrockovým Deep Purple, když nutně potřebovali kytaristu, a tím je zachránil od finančního kolapsu. Satrianiho postavu také znají lidé z famózního uskupení G3, kde po boku Stevea Vaie a dalších vymetá jedny z největších hracích ploch. Ale zpět k jeho novému albu, hudební dějepis necháme na jindy.

Už úvodní stejnomenná skladba Satrianiho počinu rázně udeří svým pevným rytmem. V ještě razantnějším duchu se nesou další tři songy, z nichž zvláště zaujme "Redshift Riders". Mistr Joe nechá místo sebe vždy promlouvat svou oblou šestistrunnou milenku a právě tímto vyniká. Klidný ráz "Ten Words" přejde v éterický ploužáček "A Cool New Way" vyhnaný elektrickými sóly do mučivých, ale líbezných výšin. Nebylo by to rockové album, kdyby chyběla baladka. "The Meaning Of Love" je výborným vyváženým kouskem s nebývalou mírou citu. Pod nekonečnými sóly s mollovými akordickými postupy si posluchač může představit ledasco, téměř vše, co mu jeho fantazie dovolí. Aby ušní bubínky neutrpěly moc velký šok, následující "Made Of Tears" plynule navazuje na předešlou skladbu o významu lásky. Už delší dobu tu nebylo něco tvrdšího, rockově kamenného. Tyto chutě splní "Theme For A Strange World".

Jak je tomu zvykem, ty nejlepší songy nasázel autor na konec placky. Extrémnější zvolnění přichází s předposlední "A Love Eternal". Satriani moc dobře ví, že v reálném světě není nikdy tohoto opojného citu přespříliš, tak se snaží vlít ho co nejvíc skrz kytaru do charakteru skladby. Konkrétně tato je i přes svou plachost jedním z nejpůsobivějších celků na desce. Aby ale nikdo nemohl říct, že Joe nějak vyměkl, na posledním místě alba si hoví výbušná "Crowd Chant". Kytara žalostně kvílí a my si s nechutí musíme přiznat, že je tu jenom třináct skladeb.

Nenápadný štíhlý chlapík s elektrikou kolem ramen přinesl opět skvostné album. Na nic si nehraje a ukazuje svou bezprostřední a pohodovou tvář. Jako celek je placka dobře promyšlena a patří k těm, kde skladby i po vyjmutí z konceptu celé nahrávky neztratí svůj charakter. Jenže polovina zde napsaných věcí je i o vkusu posluchače a o celém jeho hudebním cítění. Ale nemůžu si pomoct, minimálně osm puntíků musím Joeovi dát.