Když jsem bylo dítě, s oblibou jsem komolilo špatně srozumitelné pasáže písňových textů a své úpravy pak srdnatě bránilo před nechápavým okolím. Dle úctyhodných výkonů své mladší sestry, která do předškolního představení protlačila verš "Milá Růženko uschni hned / na stole!", pak soudím, že touto schopností disponuje kdekdo. Někomu ostatně vydrží ve spojení s cizojazyčnými texty až do pokročilejšího věku, jak brilantně předvedla jediná pozornosti hodná účastnice populární pěvecké soutěže - Dajdou.

"Havěť všelijaká" je kompilací Víta Sázavského a Jiřího Sedláčka určená pro porevoluční nebo spíš "počeskoslovenské" ročníky. A stejně jako nejsem psychologem vodovodních ventilů a nejsem ani žádnej instalatér, nejsem ani seznámen s dětským vkusem. Trapně se budu radši držet svého, doufám ještě ne beze zbytku dospělého pohledu a nechám prozatím odpočívat lákavé infantilní impersonace.

K účinkování na "Havěti" odchytili všelijakou havěť. Zaplnila přidělené klece jak už klasickými ("Samuraj", "Defilé u moře", "Kočičí bál"), tak pro tuto příležitost nahranými příspěvky ("Sloni", "Zajíc", "ZOO"), pestrými jak sama živočišná říše. Pouze evidentně nedomorodá skupinka indiánů s tlumočníkem Wabim Daňkem se bez vstupenek potlouká kolem vchodu do zoologické zahrady. U nich se mi žádné pojítko s tématem desky vystopovat nepodařilo. Buď má můj kmen špatné stopaře, nebo "opérovaní" hoši zabloudili do cizích lovišť omylem.

Celkem smutno je ze srovnání textařsky promyšlených lahůdek, které tu jsou malým dětem servírovány na stříbrných podnosech, s tím průmyslovým odpadem, který se na ně, jako na snadné cíle, začne sypat se začátkem puberty. Překvapivě se přitom i tady objevují témata z ošatky "Sex, láska a něžnosti". Nadržený umaštěný uzenář z Vřešťálovy psí balady se pro svá slova "Má touha, to je bomba třaskavá / tak já bych toto psisko odkop" stal v mých očích okamžitě zlosynem největším, jenž dupe po romantické psí lásce ("Klárku mám rád, jako tláču"). Naopak Hámově "Svini divoké" držím při milostných pletkách s vysokou palce ("Z těch tří laní vyberu pak / sobě paní modrookou / máma bude radost mít / že dostal jsem se na vysokou"). Těch hrátek s jazykem (jen pro jistotu - opustil jsem ošatku a nacházím se ve filologii), sloní slovní zásoby, úsměvných nebo vtipných momentů... Například Dědečkova "Kuna ví" ví, jak spolehlivě rozhýbat bránici. Po krátké repetetivní smyčce bych šel hesla jako "Celer, to je základ státu" s kamenickou příručkou tesat do mramoru. Mládkovo "Defilé u moře" je pak pro mě už roky vesele růžovými brýlemi na svět. Vzpomenu si na "Sardel tlačí kočárek / šišlá na kaviárek" a stávám se rozjásanou jikrou v prosoleném procesí.

Kdyby "Havět" sázela jen na vtip, nebyla by ta hodina a čtvrt uposlouchatelná. Ani v asi vděčnější konkurenci humorných kousků nemohou zaniknout lyrické "Labutě" nestorů dětské písničky, pánů Svěráka a Uhlíře, nebo Plíhalovo "Kluziště" v kontroverzním podání Richarda Krajča. Potěšující je i přítomnost neobvyklých hudebních nástrojů. Loutnu s cemballem nebo sitár má málokterý "nedorostenec" možnost slyšet někde jinde. Pamatuju, jak Slávek Janoušek, který na tuto "žirafí kytaru" doprovází svou píseň "Kobra" ("i rytmicky je moc dobrá"), popisoval na koncertě, jak se na ni hraje: "Jak vidíte, má to spoustu strun, ale všechny tyhle jsou laděný stejně a jen tak se do nich mlátí..."

Co dělá desku v mých měřítkách výjimečnou, je její propagace. Nemyslím teď napojení na Pražskou ZOO a podobně, které již byla dostatečně zmedializováno, ale její internetové zázemí. Na oficiálních stránkách jí totiž můžete vyplnit fešné hodnocení, stáhnout si všechny texty i s akordy a vůbec působí ne jako pouhý doplněk, ale jako významná součást celého projektu, který, myslím, snese ještě mnoho pokračování. Alespoň já bych si je moc přál. Ťap ťap ťáp, ťap ťap ťáp, ťap ťap ťap ťap ťap!