Přívlastek "Sex Pistols worldmusic scény", na který jsem někde narazil, k nim sedí jako přilepený sekundovým lepidlem nekoupeným ve výprodeji. Americká parta okolo ukrajinského emigranta Eugene Hütze živelnou energii chrlí na všechny strany a její zběsilý sound, ve kterém jako by se potkali The Clash s romskými a židovskými folklórními kořeny, se řítí nezadržitelně vpřed, jako by chtěl smést všechno, co mu stojí v cestě. Více se o nich začalo mluvit až v momentě, kdy se produkce jejich debutového alba "Voi-la Intruder" ujal bubeník Nicka Cavea Jim Slavunos, a neznámí už nejsou ani domácímu publiku, neboť jejich nedávný koncert v přeplněném klubu Roxy zdaleka nebyl první, který jsme mohli vidět i bez výjezdu za hranice.

Pral jsem se s tou deskou docela dlouho. Je totiž tak výtečná, že vlastně nemám potřebu k ní cokoliv dodávat, natož se v ní nějak pitvat. Kdybych byl o patnáct let mladší, mohl bych předhodit pěknou historku, jak jsem nedávno popíjel v hospodě a u stolu vedle seděli cikáni a..., ale takhle? To album výborně šlape, je na něm spousta nápadů, chytrých melodií, ctí i rozvíjí žánr, ale zároveň se vyhýbá dogmatické zatuchlosti i případnému pocitu, že kapela zjistila, že něco funguje, a teď už to jen vychytrale omílá dokola. Je vtipná, zjevně poučená a hlavně dotažená. "Je to fajn, ale co o tom mám sakra psát?" konstatoval jsem mezi debatou s jedním o dost zkušenějším kolegou. "Napiš, že na tý desce jsou lepší - což je snad poprvé - než na koncertech," ušklíbl se ironicky. "A taky že Albini je génius."

Což je sice nošení dřeva v les, nicméně za zdůraznění to opravdu stojí. Způsob, jakým Steve Albini tuhle desku nahrál, se totiž na míle vzdaluje obvyklému přínosu najatých panáčků, co se sice hrdě nechávají označovat jako producenti, ale to je asi tak všechno, co s tímhle pojmem mají společného. Albini pod produkcí tohoto alba podepsaný není, ale pro výsledek udělal mnohem víc než v jiných případech jiní. Vtiskl nahrávce porci živelné energie rozjetých koncertů, dokonale ze dveří vymetl častou studiovou sterilitu a vymáčkl z kapely to nejlepší, co v ní je. Výsledek stojí za to.

Už úvodní chraplavé fráze Hützova hlasu, ne nepodobné svou odhodlaností i zdevastovaností hlasivek ranému Shaneu MacGowanovi, dávají tušit, že tihle pánové se s tím nemazlí. Neúnavná punkově nadupaná rytmika pod kvílejícími houslemi v následné "I Would..." pak posluchače definitivně ujistí, že význam hokejového pojmu "oddechový čas" tady ještě neobjevili. Na rozdíl od různých balkánských spřízněných souborů tu klarinet či jiné dechy nezaslechneme, jejich roli krom zmíněných houslí zastává hlavně akordeon, ale zapomeňte na bodrost české hospody, natož na Divokého Billa. Se žánry si tu ovšem stejně nikdo hlavu neláme a jestli něco Gogol Bordello odlišuje od mnohých kolegů, pak je to nejen deklarovaná, ale do praxe převedená žánrová otevřenost vůči čemukoli. Nejen že se tu nehraje na folklórní purismus, míchá se tu orient, latina i Balkán, ale vedle zkreslené kytary tu můžeme slyšet například i samplované rytmy.

Gogol Bordello asi budou pěkní drsoňové. Čímž myslím nejen jejich muziku, ale i způsob života. Hodně napovídají texty i jen pouhé názvy skladeb ("Think Locally Fuck Globally"). Leccos zažili, leccos si užili, a je to znát. Míchají jazyky i kultury, hudbu hrají bez vykalkulovaných póz, užívají si života. A svoji zatím poslední deskou mohou, pokud budete mít chuť, okořenit i ten váš.