Po podobném festivalu, demonstrujícím sílu scény vzešlé z elektronické hudby, jsme dlouho volali a je třeba říci, že sobotní Sperm Fest v pražském Abatonu předčil všechna očekávání. Nepřijely DJské hvězdy ani hrdinové MTV, ale hudebníci, kteří ctí ve své hudbě vývoj a jejich zbraní je umělecká odvaha. Vzrušující program Spermu dokázal, že je to sféra pulzující uměleckou energií a co bylo snad ještě důležitější - že u nás se najde dostatek posluchačů, kteří se o ni zajímají. Někoho možná přitáhla jména jako The Notwist, Jamie Lidell, Kid 606 nebo Radian, o kterých se dočtete v hudebních magazínech mapujících okrajovou hudbu, někoho snad jen pouhá zvědavost. Nelitoval doufám nikdo.

Festival probíhal na třech hudebních pódiích a jednom filmovém. Přiznám se, že to poslední, na kterém běžely pásma klipů, audiovizuálních projekcí a performancí, jsem kompletně vynechal. Přišel jsem do Abatonu kvůli zajímavé hudbě a rozhodně jsem neodcházel zklamaný. Pořadatelé si dali za cíl představit hudební projekty, které stojí na čele vývoje v této umělecké sféře, ačkoliv se o nich u nás příliš neví. Podobné přehlídky na kraji hudební avantgardy, současné elektroniky a experimentálního rocku či jazzu jsou ve světě zcela běžné a mají své posluchače, u nás to byla první velká vlaštovka. Myslím, že se vyplatilo soustředit celý program do jednoho večera. Znamenalo to sice pro návštěvníky častý úprk z jednoho místa na druhé, ale zase byla větší koncentrace zážitků. Velkou devizou byl i prostor zrušené továrny, který rozhodně programu vyhovoval, určitě více než třeba komunistický kulturní dům při obdobné přehlídce loni v létě na bratislavském Wilsonicu. Malé zpoždění programu přišlo hned na úvod, kdy navíc většina návštěvníků zůstala viset v zástupech čekajících na vpuštění do klubu. Počet lidí mě opravdu překvapil, skutečně přišlo nečekané množství na to, že drtivá většina vystupujících patří na hudební okraje, tedy ne kvalitou ale přístupností nebo podbízivostí. Například Blue stage, kde hrály klidnější downtempové projekty, byla permanentně přecpaná k prasknutí, což platilo i o Green stage, kde se koncentrovaly největší hvězdy. Při vystoupení The Notwist se místo změnilo přímo v saunu.

První vystoupení, které jsem viděl, byla brněnská Mateřídouška, jejíž hudbě dominuje éterický zpěv Terezy Damcové a působivý vizuální doprovod, ze kterého se skládá příběh. Ve stísněném prostoru Blue stage působili výborně. To platilo i o Floexovi, který zde nehrál se svým bandem. Ani netěžil ze své tři roky staré desky "Pocustone", nýbrž využíval síly hudební komunikace se zpěvačkou Ridinou Ahmed, z jejíž vokální improvizace vytvářel nové generované celky. Spolupráce Moniky Načevy a turntablisty DJ Fivea stála na zpěvaččině schopnosti interpretovat své (vesměs staré) texty na temný podklad abstraktního hip hopu. Zajímavé spojení, avšak chvílemi se zdálo, že i Načeva by radši rapovala, než zpívala. Jedním z vrcholů večera bylo vystoupení britského projektu Digitonal. Programátor Andrew Dobson míchá sofistikované rytmy (za nimi stál částečně i živý bubeník) a smyčcové kompozice vycházející z vážné či filmové hudby do podoby uhrančivého výsledku. Kdo si chtěl dát další poslechovky, určitě zamířil na německou trojici The Lazy, která vychází z jazzu a chlubí se netradičními instrumenty, jako je třeba ukulele.

Chladným mě nechal bláznivý polský deklamátor The Complainer, který recykluje postupy popu z 80. let a prokládá je pódiovou šou. Z podobného nápadu vychází i jedna z hlavních hvězd Spermu Jamie Lidell, který v Praze potvrdil oslavné litanie, které o něm vychází v prestižních hudebních magazínech. Nad jeho vystoupením visel otazník, co zahraje. Jeho starší desky byly laptopové techno, ta poslední "Multipy" ale zněla jako pocta funku a soulu 70. let s minimem elektronických nástrojů. V sobotu v Praze Lidell v blyštivém funky županu ukázal, že mezi jednou či druhou hudbou vlastně není žádná hranice a hlavní je, aby se diváci bavili. Z mašinek chvíli hrál techno či microhouse, do kterého ovšem zpíval své soulové balady. Lidell je šouman, který bavil nejen hudbou, ale i svým projevem, a když k tomu ještě připočtete originální projekci jeho dvorního VJe Pabla Fiasca, pak byl výborný výsledek zaručen.

Ještě před Lidellem vystoupil další tahák festivalu - německá kapela The Notwist. Jednotliví členové se ke své domovské kapele vrací z několika bočních projektů a třeba loni spolu stáli na pódiu jen asi pětkrát. Z jejich vystoupení ale byla cítit chuť být na pódiu spolu. Nový materiál ještě nemají, považovat se za něj dá několik instrumentálek, a tak hráli většinu písní ze zatím posledního "Neon Golden". Zatímco na studiových nahrávkách je minimum kytar, naživo mají hlavní slovo. Z původního motivu se většinou odrazili do divočejších pasáží s kytarovými vazbami, až to chvíli znělo jak post-rockové hlukové stěny. The Notwist nepotřebovali ani žádnou projekci, síla jejich písní i schopnost o sobě hudebně vědět a improvizovat udělaly z koncertu mimořádný zážitek. Z podobného spojení elektroniky a kytar vychází i rakouští Radian, kteří hráli kolem třetí hodiny. Jejich pojetí je ale avantgardnější, temnější a zadumanější. Intelektuální rock, zkráceně řečeno.

Nápor na ušní bubínky nabídl triumvirát na Red Stage od půlnoci do tří hodin. Maďarský DJ Mestrhazy ve svém DJském setu zrychloval breakbeaty do extrémních rychlostí. Ve stejném duchu zahrál i Ježíš táhne na Berlín, který ovšem k aphextwinovským zalomeným zběsilostem a breakcoreovým bolehlavům přidává vždy k dobru kytarová sóla, beatbox nebo zpěv. Své vystoupení zakončil stylově státní hymnou pro Katku Neumannovou. Že by chtěl napodobit Jimiho Hendrixe z Woodstocku? V breakbeatové lázni měl pokračovat i Kid 606, šéf vlivného amerického labelu Tigerbeat6 a vyhlášený tvůrce divokých mišmašových mixů. V Praze ale předvedl agresivní techno set, kterému dle mého názoru chyběl moment překvapení i přesahy do pop kultury, kterými proslul.

Avantgardní rozpadlé beaty byly ke slyšení u společného vystoupení Karaoke Tundry a DJe Spinhandse, kteří ovšem byli na posluchače možná až příliš experimentální. Kdo chtěl slyšet, co se děje na scéně click'n'cuts, mohl zkusit třeba slovenského performera jménem Barbara Idijot, laptopistu Michala Mariánka nebo polský projekt Palsecam. Minimalistické techno Jeffa Milligana, který se díky zpoždění dostal za gramofony až úplně k ránu, a já jsem ho už neviděl. Když se tak zpětně koukám na program, mrzí mě, že jsem propásl Blue M, DJe Yukimuru a další, ale stihnout se to opravdu všechno nedalo. Věřím, že pro většinu návštěvníků prvního ročníku festivalu Sperm platí, že sémě zájmu o podobou hudbu je díky sobotnímu večeru v Abatonu v České republice hluboce zaseto. Třeba se kromě kýženého dalšího pokračování Spermu dočkáme i dalších podobných akcí.

Sperm, Abaton, Praha 25.2.2006

Fotogalerie: