Ministerstvo kultury varuje: Tato recenze obsahuje nadměrné množství ironie, sarkasmu, je plná nemístných poznámek a drobných zlomyslností tak typických pro zapšklé pisálky, co nikdy nic nedokázali.

Jejich fanoušci by se s vámi do krve pohádali, že právě a jenom tohle je ten pravý, nefalšovaný punk. Samozřejmě vedle Blink 182, Sum 41, Good Charlotte, Yellowcard a, jasně, Green Day. A rozhodně nemá cenu jim to vymlouvat. Faktem však zůstává, že Simple Plan jsou sakra úspěšná parta. Díky několika povedeným rádiovým singlům mají početnou fanouškovskou základnu i v Česku. Důkazem toho jsou třeba slušně navštěvované amatérské stránky, na nichž se můžete o kapele dozvědět skutečné pikantnosti. Třeba to, že basák David rád močí ve sprše. Ptáte se proč? No proto, že ho to prostě uvolňuje. Kytarista Jeff zase zbožňuje těsné sexy slipy (barva není uvedena) a zpěvák Pierre ve třinácti letech upadl na snowboardu. Bác ho! Ale pozor, aby nedošlo k mýlce, SP nejsou žádní povrchní analfabeti! Tak kupříkladu bubeník Chuck čte. A nejradši má Milana Kunderu! Panečku, ti kluci mě začínají zajímat! A když se dozvídám, že se spolužačky mé patnáctileté sestřičky chystají na jejich koncert až do dalekého Mnichova, nemůžu se nechat zahanbit a vyrážím též.

Koncert se koná v moderní hale pro odhadem tři tisíce lidí. Co bychom u nás za takovou dali! Plno je tak ze dvou třetin. Koštuju slaďoučké ovocné pivo a obhlížím módní kreace místních fans. Už od první chvíle si připadám poněkud nesvůj. Něco mi totiž chybí. No jo, nemám na sobě ani černé tričko velikosti S, ani okovaný opasek, z kapsy sepraných džínsů zaražených jen tak tak o boky mi nečouhá řetěz. Dokonce i ty plátěné číny jsem zapomněl doma. Následuje kontrola účesů - kluci nosí nagelované ježury nebo patku do očí a jsou naoko zpruzelí, z holčičích hlavinek je patrná větší kreativita a taky se mnohem víc smějí. Němci rozhodně ví, co je trendy, ale všeho moc škodí. Nakonec si v té stejnokrojové mase připadám vcelku výstřední a cool.

Přesto se po chvíli začínám nudit, na čemž nic moc nemění ani přítomnost jediného bloumajícího punkáče vzor '77 a pohříchu ani dění na pódiu, kde už vyřvává první z předskokanů, místní punks s legračním názvem Green Frog Feet. Zvuk je mizerný, ale roztleskat kotel Žabákům nečiní sebemenší problém. Zdá se, že se s nimi brzy setkáme i na českých pódiích, na hlubší rozbory tedy máme čas. Následuje krátký set stylově spřízněných Kanaďanů Silverstein. Tihle mladíčci jsou o něco víc emo(cionální), což se v praxi projevuje především tím, že se zpěvák častěji chytá za srdíčko. Nezní to špatně, hošan za mikrofonem si může hlasivky strhat a kapela za ním nezůstává v ničem pozadu. Zručný kytarista jede vyhrávky à la System Of A Down a místy je to docela moderní heavík. Vděčné publikum zaburácí a jde se do sprch.

Následuje půlhodinová pauza, kterou ti největší rebelové vyplňují strháváním plakátů. Sami jistě dobře víte, jak takový úlovek potěší a co ještě v pokojíčku na stěně nadělá parády! Školní, pardon, koncertní přestávku rázně utne až "požární" siréna. Všichni do pozoru, Simple Plan nastupují! Frenetický řev ještě zesiluje s prvními tóny singlovky "Shut Up!". Těžký kalibr hned na začátek. Naživo mnohem lepší než z desky. Obavy z toho, jak to SP zvládnou bez studiových kouzel, se rychle rozplývají. I když jsou pánové mnohem víc ve vzduchu než na zemi, své nástroje ovládají s přehledem. Ani zpěv netahá za uši. Jak frontman Pierre Bouvier, tak i doprovodný vokalista a basák David Desrosiers zvládají místy dost vypjaté vokální party se ctí.

Show se rozjíždí, světla svítí, jenom ten zvuk je stále poněkud slabší. Dívenky s věkovým průměrem patnáct rovných ječí jak o život, ty šťastnější v prvních řadách natahují s výrazem vem si mě ručky ke svým idolům. Kluci se nenechávají zahanbit. Odvážnější z nich se už brzy nechávají unášet nad hlavami publika směrem k pódiu, kde si je do náruče otcovsky přebírají nevyčerpatelní ochránci pořádku. A hurá zpátky, jako na tobogánu. Skuteční tatínkové vše sledují s lehce pobaveným úsměvem na tváři od baru. Za jejich mladých let to byl asi trochu jiný punk, ale co na tom.

Simple Plan nic nešidí, hrají a skáčou jako o život. Vše mají evidentně skvěle secvičené. Hází vyzývavé obličeje, hecují, kropí nažhavené publikum minerálkou. Po každé písničce letí do davu prázdná flaška (plastová, samozřejmě) nebo trsátko, o něž se následně strhává nekompromisní bitva. A taky německému publiku až přehnaně servilně podkuřují. I když jména jednotlivých členů prozrazují francouzský původ, tamní hrdost z nich už asi vyprchala. Stále dokola slibují novou desku, ujišťují, že se vrátí, přesvědčují, že právě tohle je ten nej koncert ever, a Rakousko, kde hrají příště, že je bad a že se jim tam vlastně ani nechce. Publikum jim zobe z ruky. Klasické divadýlko vrcholí při prvním přídavku, kdy bubeník přiběhne na pódium s německou vlajkou a zpěvák se španělkou v ruce "zaimprovizuje" oslavnou ódu na německé fanoušky. "Všechny vás strašně milujem! Holky, pojedete se mnou domů?" laškuje. Ohlušující výskot. Kapela sešlapuje plyn až k podlaze, koncert graduje, dav sborově zpívá největší hitovky. Ke stropu míří stovky metlošských paroháčů.

Že mají SP smysl pro humor, předvádějí zařazením coveru "I Believe In A Thing Called Love" od The Darkness (včetně kastrát-fistulí), což je nakonec možná jeden z nejlepších momentů celé, ke konci už poněkud zbytečně natahované show. I s vědomím toho, že se nejedná o nic jiného než o dokonale promakané představení ne nepodobné koncertům klasických boybandů, musí člověk v takové chvíli minimálně uznale pokývat hlavou. A zatímco v hale doznívá závěrečný děkovný potlesk, venku už netrpělivě přešlapují promrzlí rodičové, aby jejich ratolesti byli včas v posteli. Což je, jak by jistě trefně poznamenal jediný pravý punker, tedy Vyvyen z "Young Ones", pro většinu asi pěkná pruda, ale co nadělají. Zítra se jde přeci do školy.

P.S.: A jen tak mimochodem, ty Jeffovy slipy byly, tuším, pouze obyčejně bílé. A s krajkou! Ba ne, to už bych kecal.

Simple Plan, Green Frog Feet, Silverstein, Georg-Elser-Hallen, Mnichov, Německo, 31.1.2006