Je několik představitelů u nás velmi oblíbeného folku, pro které není problém vyprodat sál kulturního domu, klub či divadlo kdekoliv v naší zemi. Aby se však někdo vydal na turné čítající jedenáct koncertů po jednom jediném městě (byť by tím městem byla Praha, čímž narážím výhradně na její velikost a počet obyvatel), a ještě to turné vyprodal během několika málo hodin, to jsem si až do loňského prosince nedokázal u žádného folkaře představit. A přece se tak stalo a navíc věřím tomu, že mnoha pražským příznivcům Jaromíra Nohavici se nepoštěstilo ani na jeden z koncertů dostat. Co je na Jarkových koncertech tak přitažlivého? To se dozvíte vzápětí.

Necelá akademická čtvrthodinka po avizovaném začátku v půl osmé uplynula, když se básník, skladatel, zpěvák a hlavní protagonista večera v jedné osobě objevil na pódiu, kde na něj čekala kytara, heligonka, stolička a mikrofon. Zcela zaplněná (se sedadly na ploše) Lucerna jej uvítala mohutným potleskem, on se jen uklonil, pronesl "Dobrý večer!", vzal kytaru, usedl na stoličku a spustil:

"Spatřil jsem kometu, oblohou letěla
chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela
zmizela jako laň u lesa v remízku
v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků."

Ovzduší bylo rázem jako nabité elektřinou. Hned čtvrtou v pořadí zahrál Jarek dle svých slov zcela novou píseň, kterou dopsal až asi před týdnem v Praze, tudíž jednak ještě nemá název a navíc jí proti svým zvyklostem hraje dříve na koncertech než svým nejbližším. Doufám jen, že název nebude "Haf, haf", jak zní celý refrén jinak nepříliš veselého psího příběhu. V následující "Cukrářské bossanově" pak vyzýval diváky v předních řadách, aby zpívali naplno jako diváci vzadu. Před třetí slokou odhalil, že nezpívají nahlas proto, že neumějí text, který vzápětí sám popletl. A jak bývá na Nohavicových koncertech zvykem, ostrým střihem z vtipného okamžiku dostal posluchače (dobrá, všechny asi ne, ale mě určitě) do náznaku deprese, protože:

"Žena doma pláče a děti doma pláčí
pes potřebuje venčit
a stát potřebuje daň z přidané hodnoty
a ty si koupíš krejčovský metr
a pak nůžkama odstřiháváš
pondělí úterý středy čtvrtky pátky soboty
V neděli zajdeš do Slezského muzea
podívat se na vitrínu
kterou tam pro tebe už mají
v pět třicet pět jednou z pravidelných linek
sedm zastávek do Kateřinek
Ukončete nástup - dveře se zavírají."

Následovalo pár slov o tom, že Jaromír je v Praze velmi rád, i když podle četnosti jeho návštěv a toho, co píší novináři, to tak nevypadá, a také vysvětlení, že je to pouze tím, že z hlavních měst států má hned tři blíže svého bydliště než Prahu, a navíc nefungují ta pendolina, na která se tolik těšil. Na důkaz, že má Prahu rád, zazněla pražská milostná "Stanice Jiřího z Poděbrad". To už mi poněkolikáté lehce přebíhal mráz po zádech, protože atmosféra byla kouzelná, přes divoké skoky od písní vážných k přiblbým a zpět měl koncert spád a nit, po které neomylně kráčel, a k tomu se Jarek rozhodl zahrát několik mých srdcovek, aniž by to pochopitelně tušil, jako třeba pro tu chvíli poslední kytarovou "Zatímco se koupeš".

Holdem černému městu "Ostravo" zahájila své představení heligonka, následovaná "...slezským tancem na dvě doby, který se vyznačuje tím, že dva tančí a ostatní chlastají...", jehož text (zkráceně) zní: "Tatatatatatatatatatatata..., mamamamamamamamama..., babababababababababa..., jajajajajajajajajajajaja...," pročež se píseň zove "Meine Family". Kdo jiný než Jarek by mohl hned po této ptákovině střihnout křehkou "Svlíkni si košilku", pokračovat možná prvním českým hip hopem s doprovodem harmoniky (skutečně, věřte nebo ne!) aneb oproti desce výrazně upraveným "Milionářem" a s návratem kytary vzpomenout na moji další srdeční záležitost, letité "Plebs blues"? Už mi věříte, že Nohavica dělá neuvěřitelné stylové přemety? A přesto má divák a posluchač pocit, že vše je, jak má být. Po dvou řádně okomentovaných písních nahrávaných pro chystanou internetovou desku "Pražská pálená" se zpěvák rozhlédl a naoko nesměle se optal: "Nespěcháte? Máte ještě chvilku? Když už jsem v té Praze, tak bych vám chtěl ještě zahrát," na což mu byl samozřejmě odpovědí mohutný aplaus. A jízda pokračovala, kytara střídala heligonku a naopak, dokonce došlo i na převzatou píseň Pavla Dobeše "Zasnuby su planované na středu" či na nedokončenou píseň "...tak blbou, že blbější těžko může být...", která nemá ještě vymyšlený konec, tudíž posluchači mohou posílat Jarkovi své nápady mailem. Největší ohlas v této fázi ale jednoznačně zaznamenaly "Těšínská" a "Sarajevo" a pochopitelně závěrečný "Fotbal".

V plánovaných přídavcích došlo nejen na Nohavicovy souputnice kytaru a heligonku, ale také na překrásné Krylovy "Jeřabiny" (hrané, divte se jako já, právě na onu heligonku) a na definitivní tečku za večerem "Písničku pro pocestné", zpívanou a capella. A pak už definitivně poslední úklona, vyfotit si diváky mobilem a odchod, myslel si zřejmě Jarek. Nikoliv, potlesk neustával, a tak se slovy: "Jak chcete, mohli jste mít na závěr krásný zážitek. Víte, že když to můžu zkazit, tak si pište, že to udělám!", spustil s harmonikou hospodskou (místy opileckou) verzi "Dokud se zpívá", kterou si nemohl vymyslet, tu musel po českých, moravských a slezských lokálech odposlouchat. A pak již definitivní odchod, Lucerna rozsvícena, lidé se hrnou ku šatnám... Nikoliv! K šatnám se trousí jen pár jedinců, ostatní vytrvale ve stoje aplaudují, až po nějakých pěti minutách Nohavica rezignuje a přidává ještě jednou. Co dodat? Nádherný večer, během kterého měl vnímavý posluchač možnost smát se, brečet, dojímat se nebo si jen tak spokojeně pobrukovat. Nebo všechno dohromady, a to po dvě hodiny a deset minut! Díky, pane Jaromíre Nohavico, a doufám brzy na shledanou.

Setlist:: Kometa, Babylon, Možná se mýlím, Píseň zatím bez názvu, Cukrářská bossanova, Muzeum, Mařenka, Stanice Jiřího z Poděbrad, Jeruzalém, Zatímco se koupeš, Ostravo, Meine Family, Svlíkni si košilku, Milionář, Plebs blues, Staré dobré časy, Haleluja, Cyklistika, Propijeme naší babce, Zasnuby su planovane na středu, Těšínská, Danse macabre, Za hotelovou zdí, Jdou po mně, jdou, Sarajevo, Velká voda, Převez mě, příteli, Fotbal
Přídavek 1: Zítra ráno v pět, Jeřabiny, Písnička pro pocestné
Přídavek 2: Dokud se zpívá
Přídavek 3: Vlaštovko leť

Jaromír Nohavica, Lucerna, Praha, 24.1.2006