Alternativní FruFru po třech letech přicházejí se svým druhým albem "Nevěř tichu". Přináší všechno dobré, co už můžete znát z debutu, a eliminuje jeho minusy. Nabízí melodické nápady, muzikantství a výrazné rytmy. Je to málo, nebo hodně?
Třebíčští
FruFru (původně
Fru Fru Serious) nejsou žádnými nováčky. Sveřepě si již několik let prorážejí cestu houštím domácí alternativní scény, na které nejzavedenější jména začínají poněkud zatuchávat, a nejeden posluchač přichází na to, že mnohem zajímavější cesta v experimentování a hledání možností hudebního vyjádření je už úplně jinde. Vyrovnali se s řadou personálních změn a obrátili je ve svůj prospěch. Nebojí se hledání i za cenu omylů, zůstávají otevření čemukoliv a neuzavírají se do intelektuálních ani jiných ghett. Nemusejí tak mít strach ani z konfrontace s ostatními, což ukázali na řadě letních festivalů, kde jste je mohli vidět i vedle mnohem komerčnějších jmen. V porovnání s debutem je tu pak jasný vývoj a netřeba se bát ani tvrzení, že i výrazný skok kupředu.
Hned úvod alba patří těžkému kalibru. První skladba totiž v plné síle předhazuje poněkud svérázný humor a surovou ironii. Když leader Václav Bartoš zpívá:
"...a v budoucnosti blízké se jistě vyplatí oslnit porotu..." těžko v tom neslyšet úšklebek nad různými "soutěžními vyhledáváními nových talentů". Zároveň je však ona skladba i hudebním pojítkem se starším obdobím kapely svou aranžérskou komplikovaností i možná až přehnaným důrazem na nadprůměrné instrumentální schopnosti celého kvarteta. Teprve následující "Pravda", s geniálně jednoduchou basovou linkou, ostrými samply a potřebným napětím, tak ukazuje
FruFru v jejich současné tváři. V podobném duchu fungují na desce i skvělým melodickým nápadem obdařená "Běloši", kde lehce prvoplánový a pro křesťanské dogmatiky nejspíš nestravitelný text, mile shazuje použití Cimrmanovy metody "šrapnel". Uchvátivá je i "Jsi", nechávající vzpomenout na Bartošovo předchozí působiště
Pluto, kde od Pavla Fajta zřejmě pochytil tu na albu všudypřítomnou lásku k rytmům, vrcholem pak pro mě je vyrovnaná a svou náladou k ambientní křehkosti mířící až magická píseň "Vlci".
Ono výše naznačené hledání se v praxi projevuje spojením na jedné straně nosného zpěvu a chytrých melodických nápadů, odsouvajícím představu o alternativě jako něčeho pro běžného posluchače neposlouchatelného do oblasti naivity přes prvek pro konzervativní posluchače tak důležitého muzikantství (připomeňme, že na rozdíl od debutu tu za bicími sedí Dominik Tůma, exčlen -123min.) až po elektronické zvuky, často i industriálně agresivní samply a taneční scénou inspirované rytmy na straně druhé. Tedy žádný "český underground" či objevování již objeveného.
Novinka od
FruFru, usazená do graficky vydařeného digipacku s prakticky připevněným bookletem, je jako cesta tajemným světem, ne nepodobným tomu, který znáte z Tolkiena či Harryho Pottera. Čas tu nehraje roli. Vtahuje a ukazuje, že všechno může být jinak, než to na první pohled (a poslech) vypadá. Jen těžko se nechá degradovat na hudební kulisu a jen těžko odhalí vše napoprvé. Jen těžko může zaujmout povrchního posluchače, neochotného se zastavit a zaposlouchat. Na to je příliš vzdálená pomíjivému světu hitparád. Kdyby pro nic jiného, už proto stojí za poslech.