V posledním boji Slavíků o pozice na bedně tentokráte v kategorii zpěváků pro Petra Muka nezbylo místo. Byl předběhnut jinými favority a musel jako hojící náplast přijmout duet s Petrem Kolářem coby poctu Karlu Gottovi, který má své vítězství snad přifařeno navěky. Od této slávy už nějaký čas utekl a v mých rukách přistálo jeho páté album "Osud ve dlaních". Už samotný název naznačuje, že Muk je stále oním zasněným romantikem, jen ten obal (a hlavně použité fotografie) k tomuto tématu vůbec nesedí. Jedině že by Petr věřil v osud industrializace započaté za dob komančů. Vždy mě fascinuje, že je slibována velká porce nových zvuků, které obstarává jeho pravá ruka Michal Šetka. Ale ejhle, zase jsem se nedočkal a na "Osudu ve dlaních" očekávejte již vše několikrát slyšené. Rukopis Petra Muka ani Jana Dvořáka se nikterak nezměnil a kapitolou samou pro sebe je pětice coverů v samotném závěru.

Začátek desky staví na jasně čitelných hitech a silných písních. Dvojice "Láska, ta nebezpečná věc" a "Teď zastav čas" je jen prvotním žhavením. Pak Muk nechává více prostoru baladám, které patří k tomu nejlepšímu, co "Osud ve dlaních" nabídne. "Pověz mi víc", "Půl srdce a stín" a hlavně "Nikdo nikoho nezná" jednoznačně sbírají kladné ohodnocení, jako když Jakub Janda skočí pěkně položený skok z obřího můstku. Pak však přijde obrat o sto osmdesát stupňů a vše se ponoří do vod průměrnosti a utopení se v pseudomoderních zvucích, které by snad ani Michal David nepoužil. Malou útěchou je pouze "Ještě mě hřej".

Závěr patří přepracovaným skladbám. Nejhorší děs je hit Celestýnů "Svou lásku rozdej", kdy nová úprava Petra a Michala je hrubě ostudná a oproti nim je fakt Míša Davidů božský hitmaker. Velkou kapitolou a velkým šlápnutím mimo mísu jsou Mukovy výlety do minulosti. Nikdy bych nevěřil, že na toto dojde, ale doopravdy se to stalo realitou. Jako vzpomínka na doby Oceánu tu jsou "Naděje" a "Prázdná ulice" z desky "Pyramida snů". První zmiňovaná staví na kytarovém zvuku, druhá drnčí v plytkých synthi zvucích - je to bída a totální shození originálů, až mi skoro slzy vyhrkly. Poslední dvě položky pocházejí z minulého minialba coverů "Oh L'amour", snad jen titulní věc v "Be happy version" netahá za uši a napraví chuť po předešlém a přetrpěném nášupu.

Petr Muk má jasný obraz svého působení, jeho hlas k těmto písním sedí a má ukryté mnohem větší možnosti. Ty však ani tentokráte nejsou využity na plný úvazek, a tak stín popových vod nebyl opět překročen. "Osud ve dlaních" je průměrné album, které dokonale shodí závěrečná směska outsiderů. Možná by konečně stálo za úvahu změnit tým a vydat se jinou cestou. Věřím, že Petr na to má. Jako budějovická posila národního manšaftu by měl víc na sobě makat a neutápět se v tomto přešlapování na jednom místě.