První deska Ivy Frühlingové "Litvinov" vyšla zhruba před dvěma lety a její osud za ty dva roky prodělal zajímavé zvraty. Těsně po vydání přišlo oslnění tím, že se prakticky jako jedna z mála desek významně prodávala i jinde v Evropě, postupem času ale zájem o desku celkem pochopitelně opadal až do chvíle, kdy se písničky z "Litvinova" objevily na soundtracku k filmu "Román pro ženy". Deska se opět začala velice dobře prodávat a Iva toto celé ještě neúmyslně přiživila svým vztahem a především následným manželstvím s Richardem Krajčem. Všechny tyto faktory zapříčinily dokonce i to, že byla letos jedním z kandidátů na objev roku v anketě Český slavík. Vidíte, už si jí všimli.

Dalo by se říci, že se s recenzí "Litvinova" kolegy Kosteleckého takřka ztotožňuji, a proto bylo nové album pro mě velkým zklamáním. Vinu na tom nesou nejspíše autoři, protože zatímco na debutu s Frühlingovou spolupracovali především Francouzi, kteří jí vtiskli celkem originální styl, jenž vznikl spojením francouzského popu a jakéhosi českého prvku, na "Baby Doll" již spolupracovali zcela jiní lidé. Jsou to především Bratři Orffové a členové skupiny Here a to zapříčinilo to, že celá deska zní jako alternativní český pop lehce líznutý elektronikou a jazzem, do kterého se Iva pokouší násilím narvat něco z toho francouzského specifického stylu, což už bohužel ne vždy funguje.

Z předchozích řádků by se mohlo zdát, že "Baby Doll" je téměř neposlouchatelnou deskou, ale tak to pochopitelně není. Když jsem slyšel Ivu Frühlingovou před časem naživo v Lucerna Music Baru, napsal jsem, že "Baby Doll" bude rockověji laděná, ale ono to souviselo hlavně s výběrem tvrdších písniček jako "A part" nebo coververze někdejšího hitu Bridget Bardot "Harley Davidson", které přece jen zpestřují jinak poměrně nudnou desku. Myslím, že tuhle vlastnost "Baby Doll" získala hlavně tím, že ve většině písniček, se donekonečna opakuje jeden a ten samý motiv, který naprosto překrývá jakékoliv dějové zvraty. Do kategorie nudných písniček ale rozhodně nezapadají dvě české věci - příjemná kytarovka "Věřím" a něžná, výborným refrénem oplývající "Skládám". Mezi ty lepší věci pak určitě patří i titulní swingovka "Baby Doll".

Zatímco minulá deska velmi úspěšně balancovala na tenké hranici mezi alternativou a čistým francouzským popem, který je přece jen od toho českého trochu odlišný, "Baby Doll" už zatlačila Frühlingovou do alternativy, na kterou ona jako zpěvačka zkrátka nemá. Ačkoliv to není vysloveně špatná deska, po více jak dvaceti posleších na mně nezanechala naprosto žádnou stopu, což určitě není dobré. Nicméně názor jednoho redaktora zcela jistě není směrodatný ani směroplatný, a proto se můžete těšit na makrorecenzi této desky, která se zanedlouho na musicserveru objeví.