Hammerfall, Stratovarius a mnoho dalších hvězd křišťálového metalu se předvedlo 3. prosince ve zlínské hale Novesta. Přes mlhavý začátek k vypsaným propiskám až k bušícím kladivům; takový a až nezdravě hlasitě nazvučený byl první ročník Zimních Masters Of Rock 2005, o kterém se více dozvíte právě zde.
© www.interitus.com A stalo se... Dne 3. prosince roku 2005 nadešel den s velkým D, na který se těšilo celé hejno metalistů a všech těch, kteří holdují těžkotonážním popěvkům. Velký zimní metalový svátek začal o jedné hodině odpolední. Jako první se měli předvést
Daimonion. Byli zde uvedeni jako nová, začínající kapela a měli pro sebe asi půlhodinu čistého času. Ve 13:45 je na pódium přišli vystřídat
Interitus. Celkem jsem na ně byla zvědavá, protože jsem měla už jednou možnost se na ně jít podívat; to když předskakovali
Helloween. Jenže sobota pro ně byla svým způsobem významným dnem, protože už nebyli v pozici předkapely a měli víc času. Své skladby zahráli opravdu dobře a hlavní bylo to, že si samotné hraní náležitě užívali. Všude bylo plno energie, ta z kapely sršela na všechny strany. Na to, že bylo odpoledne, dokázali fanoušky dostat do parádního reje, který skončil asi o půl třetí. Má očekávání nad míru splnili a pokud na sobě budou dřít, mají šanci to dotáhnout daleko (a možná i se zpěvem v českém jazyce). Měla bych ale výhrady k nazvučení flétny - jako někdo, kdo "pár pátků" na flétnu hrál, vím, jak je těžké tento nástroj nazvučit, ale dá se. Moc se mi také nezdálo aranžmá jedné skladby, kde si konkurovala zobcovečka s husličkama. Ale aby kritika nebyla jen o kritizováním, musím zpěvačku a flétnistku Báru Sudovou pochválit za výborné frulato. A pokud to frulato nebylo, tak parádně zachrčel mikrofon.
© www.wohnout.cz Asi o tři čtvrtě na tři si to na pódium přihopkali ohlí
Wohnouti. Podle plánů měli odlehčit heavy atmosféru v hale. No, tak bylo jim jasné, že publikum, které tam budou mít, bude zvyklé na jiné grády, než co předvedou oni. Ale když už nic jiného, člověk se aspoň slušně pobaví při jejich vystoupení. Za to další, ta... no... ta nepsavá propiska, nebo jak to... Jo, už vím,
Vypsaná fiXa. Nejeden metalista na ně vyjeveně hleděl, nejeden nadával a nejeden šel "na jedno". Ale přesto se našli tací, kteří hopsali na zinscenované trampolíně. Shrnuto a podtrženo nepsavou propiskou:
"Co ti tam dělali???" Další hrůza přišla v následujících několika minutách a to v podání
Tagada Jones. Byli jako tvrdší
Limp Bizkit říznutí dnes moderními
Linkin Park. Nebo spíš byli jako očekávání sladké chuti po koupi drahého francouzského vína. Jenže po těžkém souboji s vývrtkou se vyvalí nakyslý odér. No pojďme raděj ven na čerstvý a studený vzduch a ušetřeme se tak monotónně nudného zpěvu. Po hodinové procházce kouzelně promrzlým Zlínem jsme se vrátili plni nadějí do haly. A kdo že to tam měl hrát...?
© www.arakain.cz Jeden z hlavních hřebů večera je tady, hvězda
Arakain. Vystoupení se jim povedlo, hráli starší věci, ale ukázali i tvář svého aktuálního alba "Warning". Do Arakainů byla vkládána velká očekávání. Aby taky ne, vždyť jsou v podstatě už jedinou pořádnou českou metalovou kapelou, téměř legendou. A můžu říct, že mě nadchli jako zatím žádná z českých rockových skupin. Jejich repertoár? Sami pánové si přiznali, že už nejsou nejmladšího data výroby; to když Honza zapěl "Mládí v hajzlu". Unikátním dílem byl "Strom života", ke kterému skupina udělala výborný videoklip. Ze starších věcích vzpomenuli na "Apage Satanas" z roku 1998, taky moc vydařená skladba. Dovoluji si říct, že Honza Toužimský do kapely výborně zapadl a sedí mu to. Za
Aleše Brichty se skupina musela přizpůsobit požadavkům tehdejší společnosti a také samotnému Brichtovi. Pak přišel na řadu Peťa Kolář, jenže tato spolupráce netrvala moc dlouho a konečně přišel do skupiny kudrnatý ďáblík, Honza. S ním v čele kapela ožila.
© www.korpiklaani.com Švédsko-finská exhibice začíná. Jako první na scénu naběhnou
Korpiklaani. A že je na co se dívat... Zpěvák opírající se o mikrofon se sobími parohy, nádherný kytarista s kloboukem a řezavými riffy, pohodářský pantáta za baskytarou, bubeník a v neposlední řadě pan šmidlista a harmonikář. Že se vám ta sestava nějak nezdá? Ale ano, tito pánové předvedli úžasnou smršť folklóru propojeného s metalem. Podmanivými melodiemi připravili publikum na další skupiny, ale zatím nepředbíhejme.
Korpiklaani jeli jako po másle, lidé v kotli hrozili a atmosféra se rázem změnila. Skupina si nelibuje ve složitosti, například skladba oslavující chmelový nápoj sklidila obrovský úspěch.
© www.hammerfall.com Přišel první hřeb večera, grupa jménem
Hammerfall. Za úvodních tónů intra se na hlavy diváku začal snášet sníh a odkryla se fascinující scéna s ledovými skálami. A už na pódium nabíhají členové skupiny a rozjíždí velkolepou show s písní "Secrets". Podlaha v hale se rozduněla pod doskoky fandů. Celé vystoupení
Hammerfall bylo jednou velkou jízdou. Jak nasadili, tak skončili. Žádné přestávky, žádné zvolnění, prostě jízda. Skupina je tím známá; na desce je úžasná balada, ale naživo si ji nikdo neposlechne. Možná se tím členové brání tomu, aby nespadli tam, kam padá většina, ale tento strach je naprosto zbytečný. Fanoušky potěšili skladbou "A Legend Reborn", kterou zrovna moc často nehrají. Dále ze starších alb jmenujme kousky jako "Riders Of The Storm", "Heeding The Call" nebo nestárnoucí klasiku "Let The Hammer Fall". Fanoušci si vydupali a vypískali tři přídavky; "Templars Of Steel", novinku "Hammer Of Justice" a našláplý song "Hearts On Fire". Pak scénu zahalily závěsy a na řadu měl přijít druhý vrchol večera.
© www.stratovarius.com Z mrtvých vstali a předvedli okázalý návrat... Dostali se z nesnází a potěšili fandy novým albem.
Stratovarius jsou zpět. Fanfáry hrajte a lide tleskej, protože bez těchto Finů by metalová scéna těžce strádala. Rozjeli se v hyksóském voze a lovili se stejnou grácií, jaká je v "Hunting High And Low". Pak přesedlali na světelný paprsek na západě a rychlostí světla odletěli k omračujícím riffům při "Speed Of Light". Ale v cestě jim stojí král všech hříchů a necudností. Strach a odvahu zároveň najdeme v "Kiss Of Judas". Následující skladba "SOS" jako by předznamenala další píseň "Maniac Dance" z nového alba, v níž Tolkki volá o pomoc při ztrátě křídel své fantazie. Majestátnou půlnoční symfonií odstartovala druhá polovina jejich koncertu, ještě mohutnější a výraznější. Z novinky ještě zazněla píseň "United", doprovázená videoprojekcí na dvou plátnech. Přenesme se přes tikot hodinek k líbezné věcičce "Forever", kterou zpěvák obratně rozpůlil, aby si popovídal s publikem. Pak zpívali naprosto všichni, tak kouzelné to bylo. Na křídlech mohutného orla jsme přiletěli do samého nitra země, k černému diamantu. Mohutný závan ohně sežehl obavy a všichni přítomní si byli jisti, že na podiu stojí opravdoví titáni, jejichž dlouhověkost nebude znát mezí... Snad.
Na závěr bych jen ráda dodala něco k technickým nedostatkům týkajících se show. A sice bych si ráda vzala na paškál pana zvukaře... Chlape jeden, ty snad nejsi normální. Tak to ohulit, nevyvážit a tím naprosto znehodnotit celý koncert. Ba co víc, riskuješ i soud, protože jsi mohl leckterým lidem přivodit zdravotní problémy. To se dělá? Padej se přiučit od zkušenějších a vrať se s popelem na hlavě, nebo se radši nevracej vůbec. Fuj, do kamen s tebou.
Zimní
Masters Of Rock 2005, hala Novesta, Zlín, 3.12. 2005