V polovině října vyšla třetí deska tuzemské elektro-rockové úderky Škwor "Amerika". Kolem čtveřice, jež se svého času titulovala jako jediná skutečně nu-metalová česká parta, je vždycky čilý rozruch. Pro někoho jsou nástupci čím dál víc mainstreamového Kabátu, pro jiné typickým příkladem pokleslé hardrockové muziky. Ať tak, či onak, nezpochybnitelné je, že Škwor chytil příležitost za pačesy a docela se mu daří. Co všechno je před ním, to by věděl maximálně astrolog Rudolfa II., ovšem kytarista a mozek souboru Leo Holan si neklade malé cíle. "Já mám před sebou pořád Rammstein. Těm se podařilo uspět bez rádií a podívej, kam to dotáhli," kroutil hlavou v kavárně nedaleko pražské Sazka Areny. A vypadal přitom spokojeně.

Abychom to začali hezky stylově, tak se tě zeptám, co ti v poslední době zvedlo mandle?

Jejda, to bude trvat dlouho, než si vzpomenu. To bys tam mohl napsat, že na dlouho zavládlo ticho. (smích) Já jsem celkem klidnej člověk, takže asi kromě muziky nic. Serou mě lidi, který píšou negativně na musicserver. (smích) To si vždycky počtu.

Reakcí se na "Ameriku" sešlo poměrně dost. Buď to lidi chválí, anebo jste pro ně banda parchantů, které je dobré poslat jedině do háje. Vaše image ale k takovým názorům docela přispívá, nemyslíš?

Ono je to taky tím, že dřív jsme dělali ještě větší nášup, bylo to víc o chlastu než o muzice, a to se s náma trochu táhne.

Z "Ameriky" mám pocit, že to je, minimálně po textové stránce, nejklidnější deska, jakou jste dosud natočili...

... stárneme.

... to nepochybně, mě ale spíš zajímalo, jestli ten úbytek agrese nesouvisí také s tím, že se vám začalo hudebně dařit, máte důvod být spokojení, a tak se to promítlo na album?

Ono to bylo takhle. My jsme původně pro novinku skládali strašně ostrý věci. Když jsme si je na demáči poslechli, tak jsme se s Tomášem zarazili, že tam těch nářezů je strašně moc. Proto jsme přešli do období, kdy tvoříš pomalejší věci. Ale pak jsme zase přešli na ostrý věci. Já si nemyslím, že bychom to nějak zásadně brousili.

Já jsme měl na mysli hlavně textovou stránku.

To je spíš na Petra (Hrdličku, zpěváka a kytaristu - pozn. red). Pravdou je, že se možná zklidnil, když přestal pracovat. Tím se mu dost ulevilo, protože on byl řidič a na těch ucpanejch silnicích se v tobě ten stres a vztek snadno nahromadí. On se sice uklidnil, ale pořád by potřeboval bejt ještě klidnější. (smích)

Petr se ukazuje být velice charismatickým frontmanem. Co si budeme povídat, bez něj by Škwor byl poloviční. Napadá mě ovšem, jestli ta jeho věčně zachmuřená tvář není takovým divadýlkem pro fanoušky?

Je to samozřejmě trošku divadlo, každej hudebník, když tam jde, tak to chce nějak prodat. Nemůžeš tam jenom tak stát, nic nedělat, maximálně řešit svoje soukromý problémy. Jsi tam pro ty lidi a oni něco chtějí. Ale není to jenom divadlo, protože když zpívá, tak to nějak i prožívá. Co chci ale říct, je, že já Petra znám osm let, ale ani když mluví s náma, nevím, jestli to hraje, nebo ne. Já to nepoznám. Kolikrát nás s tím pěkně sere.

Každopádně lidem, nebo alespoň vašim příznivcům, se to líbí.

On tam kolikrát jde a říká: "Dneska se na ty lidi ani neusměju!" Je to možná nějakej recept.

Ostatně, jste pořád ještě kapela založená na agresi, jak jste mi to řekli před čtyřmi lety?

Já si myslím, že jo. Samozřejmě, že se tu desku snažíš udělat tak, aby se toho prodalo o trochu víc, aby ses vymanil z toho úplně menšinovýho žánru. Ale nás by nebavilo, kdyby tam ta agrese nebyla. My se spíš snažíme postavit to na extrémech, kdy máš hodně vostrej refrén, ale relativně baladickej zbytek. Takovej ten model Nirvany.

Jakou roli hrálo při skládání vědomí, že po "Vyvoleným" byste měli natočit další úspěšnou desku? Jak moc se ten kalkul do výsledku promítl?

Já si na to sám neumím odpovědět. My jsme byli rozhodnutý udělat strašně moc věcí. Připravit třicet čtyřicet písniček a z těch potom vybírat. Jenže tenhle záměr nevyšel ze dvou důvodů. Jeden byl časovej, kterej ale nebyl tak podstatnej. Druhej důvod je to, že v kapele funguje jakási autocenzura, že když někdo něco přinese a zbytku se to nelíbí, prostě se na tom dál nedělá. Hodně se toho vyhazuje průběžně, takže si myslím, že na velkej kalkul ani nebyla příležitost.

Sami jste přiznali, že blbější název než "Amerika" se dá jen těžko najít, proto...

On se blbější název nedá najít... (smích)

... a čekali jste, že vás lidi budou obviňovat z oportunismu? Není se totiž čemu divit.

Jasně. V kapele vznikly dva tábory a měli jsme několikadenní dohady, jak to pojmenovat. Jenže nikdo nenašel nic příhodnějšího.

Já bych podle jména čekal, že tam bude více politického aktivismu. Přitom kromě úvodní stejnojmenné pecky to moc angažované není.

S tím jsem se ještě nesetkal, že by se název k desce nehodil. Jsou tam asi dvě politický věci. Pochopím ale, že někdo má námitky obecně proti Americe jako jménu, že to je provařený. Aspoň se o tom mluví. (smích)

Jak jste letos spokojeni s koncerty? Jeli jste Pink Panther Fest s Kabátem, samostatnou šňůru... Slyšel jsem, že vystoupení k "Americe" jsou, co se prodeje lístků týče, trochu za očekáváním.

Já si nemůžu stěžovat, všude, kam jsme přijeli, lidi fungujou. Měli jsme akorát jeden koncert, kde fakt nikdo nebyl, ale to podělal pořadatel, kterej nad vesnici pověsil jeden plakát a myslel, že to bude stačit. Po týhle stránce je to v pohodě. Problémy jsou po stránce technický. S Kabátem jsme si zvykli, že všechno funguje, všechno šlape jako hodinky a ty se o nic nemusíš starat. V klubech to takhle nebývá.

Jak lidi reagujou na písničky z "Ameriky"?

Vyšlo to v den, kdy jsme turné zahájili, takže na prvním koncertu stálo pár set lidí a koukali na nás. Vypadali trochu vyděšeně, jak měli votevřený huby. (smích) To bylo trochu slabší, ale během čtrnácti dnů se to zlepšilo. Ona "Amerika" není na první poslech moc chytlavá, chce to dát lidem čas.

Jednou z cest, jak muziku dostat k posluchačům, je televize. I vy se v ní občas objevíte. Kde máte hranici, za níž byste nešli?

Hlavně ze začátku nás firma nasadila i do takovejch pořadů, jako je "Caruso Show". A to je neuvěřitelnej vopruz. Svíjet se někde na playback je nechutný. Můžeš se tam vožrat a dělat blbiny, oni to stejně sestříhaj, ale připadáš si tam jako cvičená opice. To stokrát radši projdu živým vystoupením v "Noci s Andělem". Tam jsme hráli tři kousky a měli jsme stažený prdele. To bylo strašný vypětí, když víš, že to jde do televize. Do těch nováckejch estrád už nás ale nedostanou.

Pepa Vojtek z Kabátu, za jehož nástupce vás tolik lidí označuje, se ale na obrazovkách objevuje velice často.

No jo, jenže my nejsme Kabát. Máme kluky rádi, protože to jsou fajn lidi, který dělaj' muziku poctivě, a jsme jim vděčný, že nám umožnili si před nima zahrát. Ale přirovnání, že jsme nový Kabát, je nesmysl.

Já to částečně chápu. Máte ostré kytary, vypadáte jako drsní chlapi a řada vašich písniček má vysloveně stadionové refrény.

Ty melodie možná, ale na tom není nic výjimečného. Na koncert si budeš pamatovat tehdy, když uslyšíš něco zapamatovatelnýho, a to jsou pro většinu lidí melodie. Já to vnímám taky tak.

Díky za rozhovor.

Autor je redaktorem Týdne.