The Young Gods jsou místnímu publiku známí a jím oblíbení, a jak zmínili během večera, podobně to má i skupina. Koncert se oficiálně konal při příležitosti ukončení činnosti kanceláře Pro Helvetia v Praze. Nutno ocenit "gesto" skupiny, když po vyprodání lístků na páteční koncert přidala i sobotní termín. Čistě z důvodů zvědavosti, jak vypadá druhý koncert na stejném místě, zda bude možné pozorovat určitou rutinu, jsem zkusil až ten sobotní. Přidáním termínu potěšili mnohé, bylo také vyprodáno a průběh koncertu ukázal, že přijetí u nás rozhodně neznamená, že by snad skupina neměla ve světě co říci. Ale nepředbíhejme...

Začali plus mínus v osm, a to hned zostra - novinkou "Secret" z nedávno vydaného alba "XXY" ke dvacátému výročí existence skupiny (za kterou vydali osm řadových alb). Novinka nastolila od začátku tón většiny koncertu - originální práce se samply, hutný zvuk, taneční rytmy, náhlé zlomy ve struktuře skladby. Nekoukat na pódium, mohli byste být překvapeni, že takový zvuk má na svědomí jen trojice muzikantů. Mohutný bubeník Bernard Trontin přikládal pod kotel zvuků linoucích se ze syntezátorů Alaina Monoda a zpěvák Franz Treichler jistým vokálem doplňoval sonickou smršť s nádechy klidu. Zážitek z koncertu nebyl kažen ozvučením, ať už díky tomu, že ho vyzkoušeli den předtím, nebo to prostě jen umí. Věkově pestré publikum připomínalo, že ti na pódiu nejsou nejmladší a přitom mají co říci i dnes.

Publikum si užívalo virtuální jízdu po zmíněném výběrovém disku (které pomíjí remixové i ambientní album, které prezentovali loni). Celkem logicky ho kapela nejdřív dostala rychlými peckami, po asi páté skladbě lehce zvolnili při téměř jen akustické kytarové "September Song", kterou připomněli desku coverů Kurta Weilla. Když ve tři čtvrtě na devět spustili za sebou "Skinflowers" a "Kissing The Sun", byl to jeden z vrcholů koncertu. Proto mohlo někoho nemile překvapit, když po hodině ukončili základní set. Jenže mezi skladbami si mnoho neodpočinuli, zpěvák (nepřipomínal vám fyzicky Gahana smíchaného s Haberou?) neměl moc komentářů, což nebylo rozhodně tím, že by snad nenavázal kontakt s publikem. Jen byl plně ponořen do muziky, což ostatně potvrzoval tanečky na pódiu, kterými ozvláštňoval pro někoho možná chladně svůdnou muziku. Ale i zbylí dva členové vypadali, jak by hodně dlouho nehráli a měli chuť. Asi i proto zazněly skladby v jiném pořadí, než stálo na playlistu, který mně po koncertě nechal zvukař alespoň ofotit.

Po základním setu kapela zase rychle nastoupila, lidi jim dávali najevo, že si koncert užívají a chtějí ještě. Takto se to opakovalo ještě pětkrát(!), takže koncert skončil lehce před "sousedskou" desátou hodinou. Během koncertu došlo i na méně bezprostřední, strukturou složitější skladby, při nichž jste si mohli odlétnout i bez podpůrných přírodních nebo chemických látek hodně daleko. Ale úplně nakonec došlo na poslední jistotu - "Gasoline Man", předtím na chvíli zmátli nepřipravené flašinetářskou "Charlotte". Přes změnu pořadí skladeb, zdůvodněnou zpěvákem logicky/elegantně tím, že nechtějí, aby lidé, kteří přišli na oba koncerty, poslouchali dvakrát to samé, měl koncert svůj rytmus.

The Young Gods naživo dokázali, že přes svým způsobem podobné skladby umí výborně pracovat s dynamikou a, podobně jako kytarovější kolegové Killing Joke, dostat lidi do hypnotického stavu, ze kterého se nechce ven. Bez velké pódiové show, s jednoduchým, ale efektivním osvětlením přidávají ke svým propracovaným skladbám i něco života navíc, což je rozměr, který na deskách může někdy chybět. Takže vše nejlepší ke dvacetinám, jste ještě mladí, bohové. A přijeďte zas na podobně výborný koncert.

The Young Gods, 19.11.2005, Palác Akropolis, Praha