Od chvíle, kdy jsme se dozvěděli onu šťastnou novinu, jsem měl z prvního českého vystoupení Jarboe nemalé obavy. Snad její, nejen vizuální, stylizace ve mně vyvolala očekávání příliš goticky temného a tudíž hodně zazenitového obřadu pro omladinu s uměle vykreslenýmy kruhy pod krvavýma očima nebo skalní příznivce všeho (ne-) možného s předponou Dead-. "The Men Album" mě ale okouzlilo natolik, že jsem byl odhodlán leccos překlenout, u hudby Jarboe leckdy potřebným nadhledem. Že se má neblahá očekávání naplní, jsem si začal se staženým obočím i zadnicí připouštět hlavně během "zahřívací" produkce jakýchsi domácích Bojovníků. O nich si ale přečtěte někde jinde, neb na vystoupení těchto zamaskovaných postav jsem si učinil značně neprofesionální a jednoznačně zamítavý názor.

Koncert The Living Jarboe začal skutečně jako echtovní mše černé magie. Nastoupeni zády k nám se až po drahné chvíli, věnované snad meditaci nad špínou pódiových prken, postupně jali svých nástrojů a samotná Jarboe, která pod záplavou černočerných vlasů asociovala upíří dominu, začala svým překrásným, což nutně neznamená že technicky dokonalým, hlasem pět, řvát, sténat a šeptem vemlouvat své příběhy nebo stavy plné otázek. Pro někoho pak spíše konstatování. (Nebo vy byste se jí snad troufli postavit?) Až průběhem jejího bez výtky čarovného vystoupení bylo patrné, kterak se bezpečně vlévá, nejen do hlasové formy. S tak potentní kapelou za zády je to pro ni ale jistě každý večer velmi povznášející geneze. Sličná Paz Lenchantin svými žulovými fláky na basu vytváří neskonale hutné podkresy a ve spojení se dvěma bubeníky, Philem Petrocellim a Mikem Rollinsem, pak dokáží rozpoutat ocelové peklo. Mnohdy až metalová hra kytaristy Nica Le Bana je pak ohnivou kapitolou samou pro sebe. Do půl těla vysvlečený vlasatec měl na svědomí, že koncert vyzněl neobyčejně tvrdě, a mohutný zvuk tak zavalil veškeré původní obavy z nepatřičnosti siláckých gest.

Ledasjaký brajgl by ale stejně nepřehlušil sílu vamp ženy Jarboe, která bez větších gest strhla veškerou pozornost na sebe. Občasné vzývačské pohyby rukou ani někdy silně přehrávané manipulace s hávem vlasů nezastřely její hlavní schopnost - podmanit si diváctvo svou výpovědí jakožto zpěvačky. Ona je totiž, minimálně na pódiu, vskutku ďábelskou bytostí a nemusí zrovna zpívat "Dear 666" nebo "Song For Dead Time", na které pochopitelně došlo. Od notně tvrdší verze "Feral" (která píseň ale ostřeji nevyzněla?) k slavné "Father/Mother" v přídavku bylo na příchozích, ať už zmalovaných pseudogoticích, máničkách v křivácích nebo regulérních civilistech, poznat, že se snaží z úst Jarboe hltat každé slovo. A zahlédnout její ústa není zase tak úplně legrace. Pomiňme chvíle, kdy si za rozkošného doprovodu houslí v rukou Paz zazpívala první nášup ze zákulisí nebo nám nabízela k pečlivému průzkumu svá tetování vyvedená mezi pánevními dolíčky. Ať už vyváděla cokoliv, předvedla se svou mimořádnou kapelou výjimečný koncert. Netvrdím to jen proto, že jsem přišel "na horší", ona chiméra mě opustila při první skladbě, ale jednoduše z obdivu k dokonale vybrnkané show s akurátními dávkami improvizace a také z obdivu k uvěřitelně zahrané syrové hudbě a nasazení, které si vyžaduje.

Měli jsme tedy možnost v rozmezí několika málo dnů spatřit v Praze obě ústřední postavy Swans a zároveň prožít dva vynikající koncerty. Jakkoliv bylo vystoupení Michaela Giry zážitkem zejména díky jeho před- i vlastní kapele Akron/Family, mohli jste se jak na Angels Of Light, tak na The Living Jarboe přesvědčit, že slovo legenda nemusí vždy zapáchat oprašováním mrtvol. Ačkoliv se mi tuhle večer v Rock Café zdálo, že to svým způsobem Jarboe činí. Ale dvojsmysly už vás unavovat nebudu. Pokud jste na koncertě byli, víte, a pokud ne, příště (bude-li doufejme nějaké) si jej určitě nenechte ujít.

The Living Jarboe, Rock Café, Praha, 23.10.2005