Damichi neboli trojka interpretů nesoucí jména Davide Mattioli, Michal David a Chiara Grilli, jejichž začátky jmen tvoří složeninu názvu, nazpívali společně taneční CD poskládané z osvědčených italských hitů. Album zahajuje úvodní "Made in Italy" a již z prvních taktů je jasné, že nás na tomhle albu nic zásadně objevného nepotká. Následuje skladba "Laura non c'é". Bicí od této chvíle nasazují elektronické tuc tuc a to se v podstatě nese celým albem. Šroubovitě napojené původní písničky na moderní základ, zazpívané italskými zpěváky béčkového hlasu a našeho "sbírajícího céčkaře" Michala Davida, z nichž se především italská sekce zoufale snaží výrazem přiblížit původním italským interpretům. Slyšet tak můžeme skladby jako "Sambarió", "La mia musica" či "Sharazan". Když jsem speciálně tuhle písničku poslouchala poprvé, bylo to v tramvaji. Prdící efekt nesoucí se celou skladbou jsem přes průměrně těsnící sluchátka původně považovala za rušení mobilním operátorem, a teprve na další zastávce v relativním tichu mi došlo, že se jedná o umění.

CD se nese až do konce stále ve stejném duchu osvědčených hitů nasazených na univerzální taneční rytmus. Místy jejich oprášeně novátorské provedení hraničí podle mého názoru už s urážkou dobrého vkusu - jako například ve skladbě "Sereno é", která je navíc zakončena nejspíš rádobyvtipným českým "Je jakáááájéééééé nánaná naná na nááááá..." v podání Karla Gotta.

Co dodat - Italové mají svou specifickou pizzu i hudbu - nedá se říct, zda je špatná, či dobrá, zkrátka se někomu líbí a jinému zase ne. Osobně moc nechápu, proč a hlavně pro koho takováto CD vznikají, když po světě běhá spousta dobrých kapel a interpretů, kterým nikdo nic nevydá. Je tu snaha o zalíbení se současným mladým posluchačům? No to asi ne, to by si Damichi vybrali za repertoár zcela něco jiného. Zbývá tedy varianta, že cílovou skupinou se stane starší generace, u které lze očekávat nákupní horečku na základě lačnosti po osvědčených italských písních svého mládí. Ovšem ta zase nemusí strávit omšelý diskotékový rytmus, který celou kolekci provází včetně nevalného pěveckého provedení, a spíše by podle mě uvítala kompilaci z původních italských interpretů.

Už původní verze písní nebyly žádnými skladatelskými perlami a sázely spíše na líbivost při jejich rotování rádiu v nabídce toho zoufalství, které se na nás za rudochů linulo. Vydobyly si však přízeň u mnoha lidí určitým nábojem, který, když nic jiného, sršel z nahrávek a občas i z hlavních protagonistů. Ten zde postrádám a celé album navzdory slušnému zvukovému provedení považuji za naprosto zbytečný hudební kýč. Michal David jako autor a instrumentalista podle mého názoru nemá zapotřebí vytvářet podobný komerční tovar. Přesto vás od pořízení alba neodrazuji - naopak, jestli máte rádi italské písničky, pak si jej kupte, poslechněte - a napište do zdejší diskuse své poznatky.