Recenzent to má občas těžké. Jak vyjádřit svoje dojmy z hudby, kterou většina čtenářů neposlouchá, ba mnohdy ani nezná. Steve Reich je u nás jméno poměrně neznámé. Přitom ve světě je považován už za klasika moderní vážné hudby. Je nejčastěji srovnáván s Philipem Glassem, jednoduše proto, že oba jsou nejvýznamnějšími představiteli minimalismu. Narozen roku 1936 své první album natočil už v roce 1974. Američan Steve Reich okořeňuje symfonickou hudbu jazzem, staví na jednoduchých motivech, které lehce obměňuje, a touto metodou se postupně dostává do odlišných poloh.

Na své nové desce si sám dává vskutku těžký úkol: Název každé skladby je zároveň celým textem. Reich se snaží do skladeb co nejlépe vsazovat své kratičké výkřiky za pomoci losangeleského sboru. Nástroje zůstávájí vcelku obvyklé: flétna, hoboj, klarinet, klavír, housle, cello a pár dalších.

Takže nyní, když já a teď i vy víme, o co půjde, jdeme na to. První skladba, po které je nazvaná i celá deska, se rozebíhá přesně podle daného schématu. Rozehrává se rychlý jazzový motiv, přidávají se klávesy, chorál, skladba nabírá na mohutnosti. Klesá a stoupá skrze tóniny a pomalu spěje ke konci svých necelých čtrnácti minut. Po necelých pěti minutách se ze všech těch nástrojů tvoří solidní psychedelie. První skladba má svoje vrcholy a následné vyklidnění, Reich umí mistrně vyhrotit náladu do extrému a pak ji nechat strhnout do jiné roviny, zklidnit a opět nabírat na hutnosti, přidávat na dramatičnosti. "You Are" je nejlepší ze všech pěti tracků.

V "Shiviti Hashem L'negdi (I Place The Eternal Before Me)" dostává větší prostor chorál, který tady využívá dlouhého textu. Rychlé klavírní tepy jsou rozbíjeny ostrými slovy, která stejně rychle, jako se objevují, mizí. Bohužel zde na mě začíná doléhat frustrace ze stále opakujících se kláves a stejně znějícího chorálu. Jediné štěstí že se tady mistr zklidnil a zvolil úměrnou délku čtyř minut a pár sekund. Třetí track je vyklidněnější, avšak tady mi došlo, v čem je problém. Reich se zaseknul u své formule a máloco ho donutí opustit své koryto. Zde sice opravdu nejde o jazz, ale děvčata z Los Angeles pějí pořád stejně, až zabolí přechod mezi další skladbou, kdy pokolikáté už zasáhnul pocit deja vú. Proč se vrací se stejným nápadem bez obměny tolikrát?

Poslední stopa "Cello Counterpoint" je úžasným probuzením. Jako bych viděl Stevea ďábelsky se usmívat, jak posluchače změna zaskočí. Podklad už netvoří klavír, dívky si šly dát svačinu, po těch dvaceti minutách vysokých a náročných tonů se jim ani nedivím. Vystřídají je smyčce, do této chvíle příliš nevyužité. Skladba se vyvíjí jako zvedající se příboj, vždy se zesílí, pak na chvíli ustoupí a zase se vrací s větší silou. V půlce nastoupí housle minutovou srdceryvnou baladu, která se opět zvrhne v Reichovu kakofonii, velice líbivou.

Reich se zdá být pilným autorem minimálně pro přicházející roky, frekvence jeho vydaných desek zůstává poslední dvě dekády stejná. Jako veliký laik jeho celé tvorby bych i tak doporučil nebát se větší invence v rámci jedné desky. Využít razantnějšího střídání nálad alespoň tak, co mu jeho dar pro tvorbu minimalistické moderní vážné hudby dovolí. Za krásnou koncovku 7 bodů.