Místo srazu: patník před domem Bena Gibbarda. Za doprovodu "Marching Bands Of Manhattan" se v ranním šeru, které se bude v ulicích povalovat, dokud slunce před polednem nepřeroste mrakodrapy, v lehkém zadumání sjíždějí kytarista, basák a bubeník k frontmanovu domu. Než si stačí pročistit všechna na hlavě umístěná čidla a vyklepat špačky z vlasů, sedí už našlapáni v taxíku černějším než ty londýnské a utíkají před dopolední dopravní špičkou z nevkusných kulis velkoměsta. Když se konečně telefoní budky změní v pokroucené stromy a uspěchaní chodci v nehybné mršiny drobných savců, hledání země, kde se snoubí duše s tělem, může za výkřiků "Soul Meets Body" začít.

Death Cab For Cutie po velkém úspěchu předloňského alba "Transatlanticism", kterým přes onen Atlantik poprvé poplácali po temenu hlavy i mě, udělali očekávatelný krok a přetahali si krabice z mateřského indie labelu Barsuk do velkého paláce s pečovatelskou službou Atlantic. Svůj posmutnělý kytarový ještě-ne-úplně-pop všitý jednoduchými aranžemi do nekonečného červeného koberce z klipu k "The New Year" rozvíjejí dál a dál, tentokrát až k obzoru po přímých cestách mezi políčky seschlé kukuřice. Mohla by po něm předusat třeba celá Napoleonova armáda, a jeho struktura by zůstala nezměněna. Stejně tak kapela přivázaná ke Gibbardově skladatelskému i textařskému talentu. Z mnohých plánů slevila, a někdy jako by se nemohla odtrhnout od pozorování brouků na odumřelých listech, má ale vždy dostatek sil k tomu, aby vás pomalu protáhla naučnou stezkou balad o lásce, smrti a jejich dětech.

Už dlouho mi neutekla komplexní vstupní prohlídka nového pacienta tak rychle a hladce jako v případě "Plans". Jedinkrát jsem nemusel nechat stetoskop bimbat u krku, abych si od té doktořiny odpočal. Jak zvláštní u desky s nesnadno odlišitelnými melodiemi plné kytarové hudby s potlačenými, nijak důležitými kytarami. Možná je to právě tou střídmostí, tou absencí dravosti, tím, že družstevníci tu nechali svou úrodu nesklizenou a nesplnili beze zbytku plán, tím, že silničáři v těchto končinách občas zapomněli, že za nimi má zůstávat asfalt, tím vším si "Plans" mohou vysloužit srovnání s noclehem na balíku slámy. Vždy, když si myslíte, že už jste ze sebe všechno to voňavé, kousavé setřásli, pokaždé se najde bodlinka, která vám tu neslavnou, zato hvězdnou noc připomene.