Vzpomínám si, jak se před pár lety ke konání či nekonání koncertu Black Sabbath na Slovensku vyjadřovaly církevní autority a vždy se při tom bavím představou, jak si ctihodní biskupové pouštějí "Iron Man" nebo "Electric Funeral", a pak dospějí k závěru, že tahle muzika je dílem Satana. Black Sabbath byli během své existence obviňováni z různých škaredých věcí, ale nebyl by to rokenrol, aby z toho ještě něco nevytěžili. Image pošahaných černokněžníků fungovala a funguje dodnes výborně, avšak to je jedna z posledních věcí, kterou bychom se v recenzi dvojalbového výběru "The Best Of Black Sabbath" měli zabývat.

Důležitá je především hudba, z čeho vzešla a co pak vzešlo z ní. Příběh se ve stručnosti odehrává asi takto: Čtveřice mladíků ze spodiny společnosti na nejlepší cestě žít zpackaným životem je okouzlena hudbou, začnou ji skládat a hrát, mají úspěch, definují celý hudební styl, stanou se legendou a třicet let po svém vzniku ze své legendárnosti žijí. Důležitý je moment, kdy kapela objevila kouzelnou formulku a tu jim zcela jistě vnukly pekelné mocnosti, protože tento modus operandi dodnes hledají a opakují i dnešní kapely: temný, pomalý kytarový riff, těžká ocelová rytmika a tklivý hlas zpěváka ve spojení s ponurými a strašidelnými texty a podmanivou děsivou hudbou.

I když je dnes zejména Ozzy karikaturou sebe sama, věhlas a legenda Black Sabbath je daleko smrti. Heavy metal by bez téhle kapely asi ani nemohl existovat - musela přijít skupina, jež by blues (ano, nešklebte se - co třeba "The Wizard"?) začátkem sedmdesátých let stejně jako Led Zeppelin přiostřila a ještě zatížila neandrtálskými zvuky a kvílením, z něhož se ježí chlupy na temeni. Přitom pozor, měla skupina i po čertech dobré skladby. Mnoho lidí Black Sabbath podceňuje s odkazem na jakousi primitivnost, ale poslechněte si rafinované kompozice typu "War Pigs" nebo "Symptom Of The Universe". A zase skladby "Paranoid" nebo "Am I Going Insane" se klidně dají označit za hity. Tony Iommi je mistrem, jenž dokáže fantasticky spojit tři věci - unikátní kytarový zvuk, feeling a nápaditý riff - a Ozzy Osbourne byl a je zpěvák a frontman s neuvěřitelně charakteristickým hlasem a projevem.

"The Best Of Black Sabbath" je rozsáhlou kronikou toho nejlepšího (plus mínus samozřejmě) od kapely, co je legendou a také vzorem celých zástupů následovníků. Dvě výtky nakonec trochu snížily hodnocení desky, u níž celkem není co řešit, protože tohle je základ, z něhož každý metalista prostě musí vycházet: Tato kompilace už jednou vyšla před pěti lety a také období po Ozzym (zde Dio a Gillan) je zde jen cudně naznačeno nepočetnými ukázkami v závěru druhého disku. Řekněme kulantně, že z řady sabbathovských výběrů je tento jeden z nejlepších. Kdyby "The Best Of" mělo ještě jeden disk se skladbami bez Ozzyho, bylo by to úplné a skvělé.