Může se zdát, že od chvíle komerčního úspěchu dnes již populárního Čechomoru mezi hudebními tituly poněkud podezřele narůstá počet nahrávek z dílny podobných folklórních revivalů. Může to dokonce budit podezření, že ta která skupina pracující s lidovkami dle vlastního uvážení tak činí pouze a jen proto, aby se povozila na jakési módní vlně. Kdybychom se rozhodli takové nekalé trendaře hledat, první na řadě by klidně mohla být vsetínská kapela Veselá bída. Vznikla v roce 2000, tedy v době, kdy Českomoravská hudební společnost už žnula první velké úspěchy (tou dobou např. vyrazila na turné s respektovaným Jarkem Nohavicou), navíc na popud toho, kdo si v Čechomoru nějaký ten čas pobyl. Všechny důkazy - a mohla by jich být celá řada - však v tomto případě činí bezpředmětnými jeden důležitý fakt: Veselá bída dělá svoji práci tak poctivě, že jakékoli námitky o umělosti se zdají býti směšné už po zaznění několika prvních tónů. Důkazem budiž jejich novinkové, v pořadí druhé album "Nebozízek".

Jde samozřejmě o ten samý model - lidová píseň v upravených, pro folklórní muziku méně tradičních aranžích. Na rozdíl od Čechomoru méně výbušných, ne tolik bigbítových, a to i přesto, že k rockové muzice má většina členů Veselé bídy silný vztah a i v sestavě mají krom houslí a fujarky nástroje víceméně rockové - kytary, baskytaru a klávesy. Veselá bída si je totiž dobře vědoma, že k tomu, aby ta a ta píseň přetékala energií, nepotřebuje výrazného dosycení rockovými postupy, a tak se obejde bez bicích, šetří elektrickými kytarami (výjimkou je autorská "Na Valašsku, na Vsetíně", kde elektrika zazní) a stejně tak to nepřehání ani s klávesovými nástroji Evžena Proisla. Umí to rozbalit ("Ej na Vrbovcoch"), nesnaží se však býti kapelou v první řadě zábavovou; potrpí si i na intimnější nálady ("Aj děvča, děvča", "A čiže to chlapci byli", "Jede syneček, jede"). Jde jí o umění a poslední, co by ji napadlo, je zaprodat folklórní dědictví davům skandujících fanoušků.

Šlape jí to, k čemuž jistě napomáhá fakt, že se její členové znají dlouhá léta z kapel Křováci, Hifi 100, Gde gdo a Jazzevčík. Najdeme mezi nimi rockery, folkaře, vyznavače country, cimbálovky, jazzu i funky, klávesák Evžen Proisl je skladatelem scénické hudby. Mají dost zkušeností i věk na to, aby věděli, co dělají, a uměli to udělat na úrovni. A jejich největší předností je zpěvák František Segrado, Moravák duší i tělem, osoba, která se širší veřejnosti představila v rámci písní "Praha" a "Něco hezkého" na albu Michala Horáčka a Jardy Svobody "Tak to chodí" (díky čemuž se podíval i do několika televizních pořadů včetně "Noci s Andělem"). Segrado se může chlubit charismatickým, příjemně chlapským hlasem a nutno říci, že poloha, kterou předvádí s Veselou bídou, mu sedne stejně dobře jako na šansonovém "Tak to chodí" (ne-li lépe).

Navzdory všem těmto kladům "Nebozízek" zůstává deskou pro ty posluchače, kteří k folklóru mají alespoň minimální vztah, případně pro ty, kteří jsou schopni si ho vybudovat. Od Čechomoru, který plave mnohem blíže střednímu hudebnímu proudu, se Veselá bída přece jen docela liší. A bude rozhodně fajn, pokud to tak zůstane.