Lístky jsou vyprodané a v severovýchodní části Berlína se před devátou večer 23. září kolem klubu Magnet shlukuje německá mládež s vlasy po ramena a britští turisté. Všichni na sobě mají odrbané džíny a saka s odznáčky, čekají až se bude pouštět dovnitř. Když se konečně vchod otevře, zjistíte, že velikostí by se dal Magnet přirovnat k pražskému Rock Café a že v Berlíně mají navíc vychytávku v podobě "open air chillout stage" (rozuměj oplocený dvorek pro hosty). Mezi návštěvníky čas od času nenápadně propluje čtveřice neo-hippies, ke kterým byste spíš než status současných vycházejících hvězdiček z UK přiřadili job komparsistů z filmu mapujícího pozadí Woodstocku nebo anglické vidláky. Však to znáte, zdání (prý) klame. Než se ale tahle parta pokusí obstát před publikem a vyvolat ducha let šedesátých, představí se jako první švédští Shout Out Louds.

Ti se chtě nechtě (spíš chtě, než nechtě) přibližují zvuku klasických kytarovek a můžou vám připomenout kupříkladu i Strokes nebo Killers. Žádný převrat to tedy není, nebudeme si nic nalhávat, každopádně doma ve Stockholmu jim nejspíš fandí. Už od roku 2003, kdy jim vyšlo první EP, se krom několika singlů a debutu vydaných ve Skandinávii dostalo i na objevení se prvního počinu "Howl Howl Gaff Gaff" na mezinárodním trhu. Hm... Složení Shout Out Louds je ozvláštněno přítomností klávesistky Bebban, která svým zjevem vyvolává přímý odkaz na členky uskupení Värttinä. Drobná, blonďatá a tajemná. Bohužel její pokusy o hru na harmoniku i druhé vokály vyšly nazmar, slyšet jednoduše nebyla. Po této kytarové předehře se však již všechna pozornost upřela na nadcházející kapelu The Magic Numbers.

Ti se uvedli písní "The Mule" a v duchu svých folkařských zásad a popových melodií se pustili do přehrávání svého debutového alba oživeného tu novým songem, tu coverem. Díky varovným signálům ze stran účastníků letošního koncertu U2 v Katovicích, kde se The Magic Numbers objevili coby předkapela, jsem se vybavila trpělivostí a připravila na nejhorší. Z očekávání hudební apokalypsy či neposlouchatelné změti zvuků se však stal příjemný, i když nikterak z řady vybočující večer. Zpěvák a kytarista Romeo (též bratr basistky Michele) se vcelku přijatelně snažil uzpívat své party a publikum se bavilo (to alespoň soudě podle fans anglického původu zmítajících se poblíž a nahlas odříkávajících všechny texty). Velký ohlas sklidila především pátá v pořadí "I See You, You See Me" následovaná baladickou "Which Way To Happy". Rovnováha mezi Romeovým hlasem a ženskými vokály je až udivující a Angela (ta hezčí, co občas zaskočí za melodiku) dokáže být ve svém zpěvu až andělská.

Mimo jiné jste také dostali možnost slyšet novou věc ve stylu The Magic Numbers nostalgicky pojmenovanou "Gone Are The Days". Po chytlavé "Love Me Like You" však přišla nečekaná změna repertoáru. Vtipné překvapení v podobě coveru "Crazy In Love" od Beyoncé trošku ztratilo na kouzlu, když se sice hlasově The Magic Numbers přiblížili k originálu, čímž samozřejmě ihned nastal paradox mezi 60's (70's) folkem a r'n'b, ale díky chybějícímu pohybovému prvku (byli až neskutečně nehybní) se celý tenhle vtip tak nějak omrzel. Na dobrou noc vám byly zaslány neskutečně táhlá "Wheels On Fire" a "The Bear".

Takže tak, předposlední z letošních koncertů The Magic Numbers v rámci jejich evropského turné je pryč. Nebylo to vyloženě špatné, nebylo to ale také ani vyloženě dobré. Pro příště prosím písničky zkrátit na polovinu, ubrat na jejich sladkosti, poměr hlasů zachovat, trochu to nakopnout a přijet do Prahy.

The Magic Numbers, Shout Out Louds, Magnet, Berlín, Německo, 23.9.2005