Björk je sice známá především jako ta věčně dětsky vypadajicí Islanďanka, co dělá divný pop, ale poznala už i svět filmový. Není řeč o jejích úžasných videoklipech, na nichž se podílely vždy výrazné režisérské osobnosti, na mysli mám Björk jako herečku a skladatelku filmové hudby. Každému se jistě vybaví film "Tanec v temnotách" ("Dancer In The Dark") dánského řežiséra Larse von Triera. Ten je natolik silnou (myšleno spíše umíněnou či tvrdohlavou) osobností, až se Björk po šílených zážitcích z natáčení zařekla, že už se ve filmu nikdy neobjeví, ačkoli její herecký výkon byl veleben ze všech stran. Soundtrack k tomuto neobvyklému muzikálu se sice v její epické biografii řadí k méně dobrodružným položkám, ale ve spojení s filmem vytvořil něco, co by fanoušek "Červeného trpaslíka" nazval Emocucem. Nic ve zlém...

Björk však svůj slib o ignoraci filmového světa porušila. Důvod byl prostý. Čekala ji spolupráce s Matthewem Barneyem, jenž je už pět let jejím životním partnerem a s nímž má dceru Isadoru. Barney je známý jako režisér nezávislých snímků, zejména díky svému pětidílnému cyklu "Cremaster". Výrazná vizualita a symbolika, žádné či minimální dialogy a velká úloha přisuzovaná hudbě jsou poznávacími znaky jeho stylu. Doposud byl známý spíše jen filmovým fandům a bandičkám hipsterů, díky spolupráci s manželkou možná nalezne nové diváky. Jeho poslední opus "Drawing Restraint 9" (ne, nejedná se o devátý díl, Barney prostě čísla rád) se zaobírá zejména šintoismem a odehrává se na japonské verlybářské lodi, na níž se dějí podivné události související nějak s tajemným Polem. Díky jeho působení se později Hosté (Björk a Barney) stávají velrybami... Toto vysoce abstraktní a fantasktní dílo dotváří odpovídající hudba. Kdo čeká muzikálové melodie ve stylu "Tanec v temnotách", čeká marně.

Björk ve spoustě směrů navazuje na předchozí počin "Medúlla", zejména co se práce s lidským hlasem a jeho přetváření týče. Slyšet je zde ale i "Vespertine"; o nástroje a jejich neobvyklé aranže tu není nouze. Opět spojuje kořeny současné, reprezentované užitím elektroniky, a staré - ať už jde o lidský hlas, či historické nástroje jako harfa, cembalo, zvonkohra nebo tradiční japonské ústní varhánky Šó. Soundtrack kopíruje časovou osu filmu, otevírá ho "Gratitude". Na harfu hraje Zeena Parkins a Will Oldham (známý především jako bývalý leader formace Palace Music) melodicky recituje dopis z roku 1946, který má být poděkováním japonského občana Američanům za otevření zákazu lovu velryb. Aranžemi a otevřenými melodiemi jde o první z připomínek "Vespertine". Už následující "Pearl" ale zahušťuje abstraktní oceán. Poprvé je zde ke slyšení technicky neuvěřitelně obtížný nástroj Šó, který dokonale ožívá mistrovstvím Mayumi Miyata. Zvonkohra poprvé zazní v "Ambergris March". Nádherná je atmosférická "Bath", kde Björk vrství svůj hlas do roztodivných harmonií nad kompozicí zvukového experimentátora Akira Rabelaise. Při poslechu máte pocit jako byste se ocitli někde uvniř Björk, snad v jejím hrdle. "Hunter Vessel" a "Vessel Shimewana" pak využívají gradujících minimalistických dechových aranží ve stylu Philipa Glasse. Asi nejpůsobivějším místem alba je děsuplná a temná "Storm", jež ve filmu podkresluje scénu selhání palubních systémů, a tak je plná roztodivných ruchů a efektů, nad kterými se klene úchvatný vokál Björk. Tahle skladba se bezpečně zařadí mezi zlatý fond Islanďanky. "Holographic Entrypoint" prezentuje tradiční japonské hudební drama "Noh". Shiro Nomura japonsky deklamuje útržkovité poselství o Hostech. Po počátečním kulturním šoku se dostaví žádaný trans. "Catacea" o věčném návratu přírody je posledním vokálním příspěvkem autorky. Šó pak v "Antarctic Return" celou prapodivnou fresku uzavírá.

U soundtracků se to má tak, že se jejich plná síla projeví až ve filmovém celku. Tady to asi bude stejné, ale ačkoli jsem film ještě neviděl, připadám si, jako už bych si ho nějak prožil, tak podmanivou atmosféru dílko má. Björk a jejím dlouhodobým spolupracovníkům (Mark Bell, Valgeir Sigursson) se podařilo stvořit hudbu, o které se dobře přemýšlí a která se dobře se rozebírá - prostě zaměstná mozek, zároveň jde o něco neskutečně jednoduchého, niterného a emotivního. U Björk žádná novinka, až na to, že si vybírá stále klikatější cestičky. Mohla si už dávno pohodlně hovět ve škatulce alternativní pop, ale místo toho se rozhodla pro další dobrodružství. Ačkoli je Island stále slyšet prakticky ve všem, co dělá, stala se z ní jakási globální šamanka, která od teď klidně může začít vydávat výhradně hudbu pro experimenty svého manžela a dále vířit debaty, jestli už nezačíná tvořit pro své vlastní potěšení. Ano, Björk je svým způsobem stále více exkluzivní, stejně TO tam ale pořád je! Jenom se TO skrývá a převléká. O čem tu blábolím? Vlastně sám ani nevím, dostala mě! Asi už jsem napůl velryba.