Původně jsem chtěl report z koncertu Patti Smith pojmout jakožto úvahu nad relevantností živého vystupování rockových veteránů. To bych ale určitě sklouzl ke zbytečnému hnidopišství. Zbytečnému proto, že právě Patti Smith se svojí kapelou umí i přes sříbro ve vlasech stále odehrát vynikající koncert. Ve vyprodané Arše nás "punková babička" provedla po nejdůležitějších milnících své kariéry a ještě přidala několik coverů od svých hrdinů a "inspiračních zdrojů". Do temna pohroužená verze Hendrixovy "Are You Experienced?" hned na úvod jasně načrtla, po jakých stezkách nás kapela provede. Přiznejme si, že od A do Z je jejich hudba staromilská. Myslím tím v dobrém slova smyslu (jste-li ho ovšem ochotni hledat). Od dob největší slávy CBGB's se zkrátka Patti se svými hochy hudebně moc daleko neposunula. Nabízí se ovšem oblíbené klišé o do dokanalosti vypiplávaném osobitém stylu. A na tom v případě Patti Smith skutečně něco je. Ačkoliv byla skladba koncertu pojata v duchu největších hitů (z poslední desky "Trampin'" se hrálo jen zřídka), přesto jsem měl právě z oněch největších "provářek" ("Dancing Barefoot", "Because The Night") pocit svěžesti blízký tomu, který prožívají slečny v příslušných reklamách. Hlavně díky hráčskému nasazení, kterého se od starých harcovníků dočkáme jen zřídkakdy, se z pouhého oprašování stalo tu a tam velmi milé přebudovávání celých skladeb. Bohužel ale jen tu a tam.

Jistěže došlo i na nas**né politické proslovy a trochu sentimentálně působící děkování Plastikům a "sametovým revolucionářům". Kdo ale tvorbu a názorový vývoj Patti zná, ví, že jí jdou tato slova ze srdce. A rozhodně nepatří k názorově "polistopadově konvertovaným" umělcům. V tomto kontextu vyvstává spousta otázek stran jejího, pro americké intelektuály typického, (neodpustím si to slovo) naivního levičáctví. Zpět ale k hudbě, které byl koncert věnován především. Obvzvláště vyvedené "Beneath The Southern Cross" a "Free Money" mě příjemně překvapily asi nejvíc, nicméně rozvášněné obecenstvo si očividně užívalo koncert vcelku. Ostatně takhle vřelé publikum už jsem hodně dlouho nezažil. Od (mých oblíbených) mladičkých dívek s korálky a batikovanými tričky po Pattiiny vrstevníky se očividně všichni náramně bavili. A kapela také. Lenny Kaye si koncert užíval s výrazem vyklidněného kytarového profíka a i na jinak přísném obličeji Jay Dee Daughertyho probleskával spokojený úsměv.

"Velké finále" pak muselo přesvědčit i náhodné zbloudilce mající lístek od znamé z kanclu, že na tom rokenrolu přeci jen něco je. Mám na mysli ne příliš nápaditou, ale strhující předělávku Dylanovy "Like A Rolling Stone" a hlavně jednu z nejsilnějších rockových skladeb všech dob "Rock'N'Roll Nigger". Spolu s "Glorií" zároveň připomněly letos již třicáté výročí debutového alba "Horses" (k vydání je nachystána luxusní reedice, na níž bude bonusový disk s kompletním živým provedení tohoto majstrštyku z letošního koncertu v Londýně).

Sečteno, podtrženo: byl to večer velkého vzpomínání a sázení na jistotu. Přes vynikající hráčské výkony, silné písně a skvělé publikum se ale na eventuelní příští koncert Patti Smith už nepohrnu. Přeci jen té nostalgie je někdy až příliš a na tu mám snad ještě dost času (ostatně se mne ani netýká, neb jsem v dobách její největší slávy sotva tahal kačera). Jistou naději na možné vybočení ze zaběhlých a malinko stejnorodých r'n'r kolejí skýtá Pattiina vášeň pro německou laptopistku a básnířku AGF, která je svým způsobem její nejmodernější pokračovatelkou. To jsou ale v případě této staré, i když stále šmrncovní dámy, nejspíš hodně naivní úvahy a očekávání.

Patti Smith, Divadlo Archa, Praha 26.8.2005