Počasí, počasí, počasí - tedy konkrétně déšť, sužuje letošní festivalovou sezónu více, než je zdrávo. Letos bylo opravdu málo fesťáků, na kterých by nepršelo. Bohužel nepřízeň počasí se nevyhnula ani jihočeským Hošticím, kde se konal osmý ročník dnes už tradičního festivalu Stodola Michala Tučného. Setkání přátel, jak se taky jinak Stodola nazývá, proběhl poprvé ve dvou dnech a hned na dvou scénách. Mimo již tradiční louky na kraji vesničky, známé z Troškovy trilogie "Slunce, seno...", si tentokrát mohli diváci vychutnat muziku i přímo ve středu Hoštic.

První den se odehrával pouze na menší scéně nazvané Sedliště, bohužel vše začalo již ve dvanáct hodin, kdy odstartovalo klání amatérských kapel, a vzhledem k tomu, že jsem měl pracovní povinnosti, přijel jsem až ve chvíli, když už na scéně seděl Wabi Daněk doprovázený Milošem Dvořáčkem, kteří zahráli snad všechny hity, kterými Wabi Daněk oplývá, ale přidali i několik překvapení v podobě Dvořáčkových písniček, inovované hříčky "Franta má péra" a hlavně například oproti předvánočnímu koncertu na Novodvorské zahráli i sice těžce profláknutou, ale stále výbornou "Rosu na kolejích". Vystoupení následujícího tria Vlasta Redl, Slávek Janoušek a Jarda Samson Lenk se neslo ve velmi humorném duchu. Slovensky zpívaná "Bedna od whisky" nebo jakási taneční kreace na playback bavily publikum, které se na tento první spíše zahřívací den sjelo v opravdu hojném počtu. Na poměrně malém prostoru se mohlo mačkat odhadem něco kolem tří až čtyř tisíc lidí. Ti samozřejmě neviděli od zmíněného tria pouze srandu, ale i seriózní muzikantské výkony, včetně opravdu drsného sóla na elektrické bubny. Redla a spol. vystřídal v pátek večer na pódiu ještě Tomáš Linka se svou skupinou Přímá Linka a za mizerného ozvučení, kdy Linkův zpěv nebyl příliš slyšet, spustil plejádu přezpívaných písniček často z repertoáru Michala Tučného jako například "Blues Folsomské věznice" nebo "Tam u nebeských bran". Upřímně řečeno z jeho vystoupení jsem si neodnesl téměř nic. Jeho počeštěná "If Tomorrow Never Comes" těžko mohla suplovat výbornou živou verzi Gartha Brookse na "Double Live" a úplným extrémem byla přezpívaná "I Swear" od All-4-One, i když předlohou nejspíš byla verze v podání Johna Michaela Montgomeryho. Tímto vystoupením skončil první den.

Druhý den odstartovali už na velké scéně Fešáci opět společně s Tomášem Linkou. Zahráli přesně to, co od nich publikum očekávalo, včetně "Buráků", "Paní má se má" nebo českým textem obdařenou písničku Freda Niela "Everybody's Talkin'", ale podobně jako Greenhorns, kteří přijeli včetně Honzy Vyčítala a dalších, publikum ničím v zásadě nepřekvapili, čímž nechci jejich vystoupení nijak snižovat. Stodola je ve svém základu country festival, a kdyby podobné skupiny chyběly, asi by to bylo divné. Například takoví Neřež se svojí hudbou s etnickým nádechem už zapadali o chlup hůře a bylo to znát i na ohlasu publika, i když o nějakém propadáku rozhodně nelze hovořit, však text písničky "V pořádku" "že prý pod čepcem je zaslíbená zem..." zpívalo s Neřež slušné procento přítomných. Během svého vystoupení zavzpomínali několikrát i na Zuzanu Navarovou v písničkách "Černá voda" nebo "Za poledne", trošinku zaexperimentovali s žánry v ateistické vánoční koledě ve stylu reagge a nakonec přidali i hodně zajímavý kousek v podobě šansonu z padesátých let "Červená aerovka".

Snadnou pozici neměli v Hošticích ani O5 & Radeček, kteří si svým britpopem po česku získávali publikum pozvolna, ale v konečném účtování sklidili velký úspěch. Zahráli všechny své velké hity včetně "Prahy" nebo "Po nohou", svoje účinkování pak zavřeli zábavnou hříčkou o zelí, kterou s nimi zpívala už velká část desetitisícového publika a do které si houslista v sólu střihl znělku z dříve populárního seriálu "Beverly Hills 90210". Dalším, kdo přijal pozvání do Hoštic, byla Mňága a Žďorp, kteří za ty léta, co je znám, prostě nezklamou. Ovšem na jihu Čech měli docela smůlu, protože během jejich koncertu se snesla na publikum první vydatná dávka vody, což mělo za následek, že většina lidí přestala vnímat, co se děje na pódium, a radši se snažila zachránit suché věci. Za o něco lepších podmínek nastoupil léty ověřený Kamelot, který výborně zapadl do vkusu publika a za písničky "U řeky Fraser", "Zachraňte koně" nebo či "Pohlednice z Kanady" sklízel solidní potlesk.

Po Kamelotu přišla na řadu Anna K, která letos zcela jistě objela už dost festivalů, ale Stodola byla přece jen něco jiného. Annu K jsem zažil už na několika koncertech, ale snad na žádném nebyla tak nervózní jako právě zde, protože opravdu nevěděla, co má před tímto publikem čekat. S každou tvrdší písničkou (a že na poslední desce dost přitvrdila) se divákům téměř omlouvala, ale bylo to zcela zbytečné. Publikum na Stodole ji přijalo i s tímto stylem a naopak se kolem pódia tvořily hloučky těch mladších, kteří si ji fotografovali a fandili. Ve chvíli, kdy pak spustila hity typu "Večírek za koncem" nebo "Nebe", získala si i zbytek návštěvníků zcela na svoji stranu a doslova naplnila heslo, které razil Michal Tučný - "Country je vše, co se mi líbí". S nástupem Banjo Bandu Ivana Mládka přišla na hlavní scénu i notná dávka humoru, ale co je podstatné i výborných muzikantských výkonů. Když pominu, jakým způsobem se Mládek a spol. prezentují, stále je to uskupení výborných hudebníků, kteří zvládají dixieland na výbornou. A pravdou i je, že onen zmiňovaný humor v podání Lenky Plačkové a Libuše Roubychové přišel v tu nejvhodnější chvíli, kdy se znovu spustil z nebe déšť, který doslova rozbahnil spodní část louky. V jakémsi mezidobí mezi odpoledním a hlavním večerním programem ještě vystoupili vítězové Kelímkové šance, což byla ona zmiňovaná soutěž amatérských kapel, o jejímž vítězi rozhodovali samotní diváci. S drtivým náskokem všechny české zástupce převálcovali slovenští Veslári, kteří se svojí moderní americkou country doslova dobyli Hoštice.

Večerní program už patřil pouze písničkám Michala Tučného, jejichž skladba se rok od roku příliš nemění, ač by si to možná pořadatelé přáli. Ale prostě zásadní kousky zaznít musí, jinak by návštěvníci festivalu asi udělali ze Stodoly kůlničku na dříví. Samozřejmě, že si každý rád poslechne "Waterloo" v podání Honzy Vyčítala nebo "Cesty Toulavý" v podání Romana Horkého, ale vždy je zajímavé sledovat a hlavně poslouchat, jak se s jednotlivými písničkami poperou hosté, kteří nemají třeba ke country až tak blízko. Letos těmito hosty byla především Alice Springs, která takřka bravurně vystřihla "Prodavače" (pro neznalé - to je ta písnička, kde se zpívá: "deset deka, třicet deka...") a i další "Poslední kovboj", "Mexiko" či "Diggy Liggy" byly v jejím podání hodně zdařilé. Lenka Nová si svoji porci písniček sestávající se z "Pověste ho vejš" a "Tak už nefňukej" předělala v rámci možností zcela podle sebe a byla opravdu výborná, což ocenilo i publikum. Mým malým objevem letošní Stodoly byl pak Tomáš Trapl, který si dal třeba "Šlapej dál" nebo "Jižanský rock" a který v Tučného písničkách působil naprosto přirozeným dojmem, ale přitom přinášel i něco nového. Zajímavá byla i účast bubenického uskupení Samba Bandu, ale nutno říct, že kvality předloňských Bambini Di Praga nebo skotských dudáků, kteří se na Stodole objevili před třemi roky, zdaleka nedosahovali.

Letošní Stodola opět po čase přivítala také americkou písničkářku a kamarádku Michala Tučného Rattlesnake Annie čili Anku Chřestýš, která zahrála jen s akustikou hity jako "Poslední kovboj", "Adios, Last Cowboy", za značné podpory publika česky zpívanou "Červenou řeku", s Míšou Tučnou "Goodbye To A River" a s výborným Allanem Mikuškem "Texas Lullaby". Nutno napsat, že i když už je Anka Chřestýš v letech, stále výborně hraje na kytaru a hlavně opravdu výborně zpívá, což podivuhodně dokázala v jakési indiánské tryzně, v níž se vrátila ke svým kořenům a kterou zpívala acapella. Jestli se Stodola někomu hrubě nevydařila, pak to byl Daniel Hůlka, kterého v jeho druhém vstupu na pódium obecenstvo jednoduše vypískalo, protože zkrátka vůbec neuměl texty písniček, a i když i ostatní si nosili s sebou taháky, on je nebyl schopný ani přečíst. Naopak daleko lépe si svoji pěveckou povinnost odbyl Aleš Háma, který "Blízko Little Big Hornu" zvládl s naprostým přehledem. Závěr večera už patřil společným skladbám, v jejichž výčtu samozřejmě nemohla chybět "Báječná ženská" nebo "Tam u nebeských bran" a vše završil trochu smutný videoklip, který podmalovával "Kosmický vandr".

Letošní Stodola Michala Tučného opět jako každý rok přinesla zajímavé srovnání více hudebních stylů, ale i interpretů, i když pro většinu lidí stále zůstává hlavně country festivalem, ale co si budeme nalhávat, lidi na něj jezdí hlavně kvůli osobě Michala Tučného, který zanechal na naší hudební scéně vskutku hlubokou brázdu, a i když o tom budete pochybovat, je to tak jediné, co s tím uděláte. Ostatně přijeďte někdy do Hoštic na nějaký z dalších ročníků Stodoly, všichni zúčastnění vám toto moje tvrzení dokážou.

Stodola Michala Tučného, Hoštice u Volyně, 19.-20.8.2005