Jednoduchá magie hudby

01.08.2005 00:00 - Ondřej Ručka | foto: facebook interpreta

Hudební chameleon je oblíbené označení pro ty, kteří různě proplouvají styly a nenechávají se jimi svazovat, a tak vytvářejí prostě hudbu. Meshell Ndegeocello je jedním z nich. Ale v případě "The Spirit Music Jamia: Dance Of The Infidel" nastala změna a Meshell jej poměrně čitelně a jasně zařadila do škatulky jazz. A skvělý jazz, nutno dodat.
9/10

Meshell Ndegeocello - The Spirit Music Jamia: Dance Of The Infidel

Skladby: Mu-Min, Al-Falaq 113, Aquarium, Papillon, Dance Of The Infidel, The Chosen, Luqman, Heaven
Celkový čas: 62:01
Vydavatel: Universal
Narozena coby Mary Johnson v Německu (její otec byl voják sloužící na tamní americké základně) a odmala vychovávána striktními rodiči (matka pro změnu hluboce věřící)... Její život se však ubíral jiným směrem, a tak se stala muslimkou a lesbičkou. A vynikající basovou kytaristkou a muzikantkou vůbec. Její talent byl dokonce tak výrazný, že byla první ženou, která se podepsala Madonnině labelu Maverick. A tak na sebe album nenechalo dlouho čekat a s ním pak přišla pěkná řádka nominací na Grammy a pět dalších dlouhohrajících počinů. Tím šestým, které na svá ocenění teprve čeká, je "The Spirit Music Jamia: Dance Of The Infidel" a je jisté, že bez povšimnutí kritiků nezůstane. Je totiž výborné.

Meshell není zpěvačka v klasickém slova smyslu, neprodává se v reklamách, na koncertech jí nevypadávají ňadra z výstřihu a nerotuje v klipech na MTV. Meshell je osobnost a umělkyně se silnou angažovaností v otázkách politických i v otázkách práv (sexuálních) menšin všeho druhu, což se projevuje v textech i na vystoupeních. A také v hudbě se nedrží osvědčených a jednoduchých schémat a nevleze se do žádné škatulky. Je písničkářkou, rapperkou, recitátorkou a skladatelkou a svým stylem a působením o dobrých pět let předznamenala takové následovnice z druhé poloviny devadesátek jako je Lauryn Hill nebo Erykah Badu. Nicméně na své nové desce se rozhodla tak trochu upozadit a zklidnit, a tak si pozvala hory hostů, album zaškatulkovala jednoznačně do jazzu a sama svůj hluboký hlas vynechala.

Těžko si udělat o desce jednoznačný a jednoduchý obrázek. Skladba od skladby je proměnlivá a nepředvídatelná tak, jak má jazz být, těžko poukázat na silnou melodii nebo text, navíc v tak vzácně vyrovnaném albu. Mám snad vyzdvihnout "Aquarium" s takřka drum'n'bassovou linkou a jímavým hlasem Sabiny (zpěvačky neméně skvělých Brazilian Girls)? Anebo až Milesovky vypiplanou a znějící "Al-Falaq 113" (i když lze říct, že díky domorodým bubnům zní jako z čestvého Erika Truffaze)? Úvodní "Mu-Min" je zase bezmála raná Erykah Badu šmrncnutá jazzem. V "Papillonu" zlehka, ale výrazně promlouvá basová kytara autorky a zvukem připomíná skladby z předchozího alba "Comfort Woman". Následující skladba "Dance Of The Infidel" má těžký, hutný a rozvláčný zvuk a mohla by klidně být na soundtracku k nějakému depresivnímu psychologickému sci-fi filmu. V "The Chosen" hostuje přesmutná Casandra Wilson a předává tak celé skladbě, vedle piana, zasmušilou náladu. To "Luqman" pak působí daleko energičtěji, uslyšíte i nesmělé náznaky country (ale rozhodně nic, co by připomínalo Norah Jones, která si v kombinaci jazzu a country libuje) a opět "milesovskou" trubku. Nakonec finální "Heaven" je klasickým klubovým jazzem.

"The Spirit Music Jamia: Dance Of The Infidel" není jednoduché album. Není snadné dělat na něco tak osobitého a stěží popsatelného a zařaditelného recenzi, ale rozhodně to stojí za to. Nebál bych se tvrdit, že tenhle kousek se za čas stane jazzovou klasikou a možná jej jednou budoucí muzikologové budou naposlouchávat třebas vedle Davise, Coltrana nebo jiných. Pro mě určitě jedna z nejzásadnějších desek tohoto roku.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY