Tohle je moc důležitá kapela, fakt moc. A nebudu o tom diskutovat, to je prostě loženka, kterou nepochopí jenom nabubřelý sultán. Ježíši, jak já se radoval, když loni do médií prosáklo, že se Life Of Agony dají zase dohromady, že budou hrát, že bude deska. A víte co, realita byla stokrát sladší než med slibů. Na Rock For People navnadili, Keith Caputo byl v těch muších brýlích zatraceně silnej, takže novinka "Broken Valley" je vlastně takovým pokračováním líbezného snu. Když na ně v Brodě řval Christian Machado z Ill Niňo, že se jim klaní a že mají jeho respekt, moc dobře věděl, co říká. Life Of Agony jsou totiž z těch kapel, které vždycky dřeli v závětří zájmu o Red Hot Chili Peppers nebo i Faith No More, ale pro tvář moderní tvrdé hudby, toho provařeného nu-metalu, udělali strašlivou spoustu práce. Jsou to prostě pionýři, průkopníci, kteří se už na začátku 90. let nebáli kašlat na dogmatismus HC, z něhož vzešli, a plácali do své muziky, co jim zrovna přišlo pod ruku.

Je to s podivem, ale "Broken Valley" je v šestnáctileté kariéře teprve čtvrtá regulérní deska. Aby taky ne, po fenomenálním "Soul Searching Sun" (fakt si to myslím) přišla téměř osmiletá pauza, vyplněná hádkami, tajnostmi, sliby a nakonec reunionem. A ten stál za to, protože Life Of Agony se vrátili se vší parádou. Není to deska revoluční, ale tak poctivá, jak jen může být. Po těch letech a probrečených nocích od nich přece nemůžete chtít, aby začínali znovu, musíte stáhnout zadek a děkovat bohu, že tihle rockerští umělci se na to nevybodli, ba co víc, že nezapomněli. Aktuální deska je čistý rock, stejně jako byly debut "River Runs Red" nebo dvojka "Ugly". Nic není necháno náhodě, každá píseň stojí na charismatickém zpěvu a úsečné melodii, ze které by se, kdybyste ji oholili na kost, vyloupl popový kvítek jak v "Pyšné princezně".

Album otevírá ústřední singl "Love To Let You Down" a hned v něm dávají Newyorčané na srozuměnou, že i když jim nemilosrdně přibylo vrásek, hutná energie je pořád jejich alfou a omegou. Lámaná melodie se nese celou písní, těžko odlišíte refrény od slok, riffy do nich perou, Caputo bojuje jako o život. Dost možná to je jeden z nejlepších tracků, jaký kdy udělali. Syrová jízda pokračuje i nadále v hymnické "Wicked Ways" nebo "The Calm That Disturbs You". Tvrdit o Life Of Agony, že vlastně neudělali žádný posun, by nebylo úplně fair. Ani oni, věrozvěsti ostrého bigbítu, nemohli zůstat hluší k stonerrockové dravosti, která jejich aktuální tvorbou nezřídka probleskuje. Konkurence Queens Of The Stone Age? To ani ne, ale styčné plochy - třeba v "Last Cigarette" nebo "Don't Bother" - najdete, o tom nepochybujte.

Přijde vám to celé jako apologie málo známe partičky, která může zajímat jen málokoho? Ať si, ale vězte, že budete trpět agonickou křečí, protože pilgrimové se nepranýřují. Je dobré dokázat rozlišit zrno od plev, zvlášť v dnešní době, a dejte na mě, že Life Of Agony nejsou ani škůdci, ani paraziti. Jsou květinkou. V jejich podání je ostrá kytarová hudba plná extatických výletů k melodiím, zvratům tempa, je energickým nápojem s výbušnou atmosférou. A nebýt nudnějšího závěru desky v podání "Broken Valley" a "Room 244", byla by tohle klasika. Takhle je z alba "Broken Valley" jen jedno z největších překvapení a jedna z nejpoctivějších rockových desek roku.