S držením akustické kytary jako Karel Kryl a vizáží věčného studenta nastolil Bill Callahan aka Smog od úvodní "Say Valley Maker" v poloprázdné Akropoli příjemně zádumčivou atmosféru. V první půli nejprve představil v nejlepším světle aktuální album "A River Ain't Too Much To Love", odpustil si jakékoliv proslovy, jen vrhal zasněný pohled do publika a v maximálním možném soustředění "vyprávěl". Postupem času čím dál tím více procítěná mimika v jeho tváři ukazovala, že se přeci jen kdesi uvnitř odehrává silné emocionální pnutí. Ve výsledné hudbě se pak děly veliké věci. S "obyčejnou" instrumentací (akustika/elektrika/basa/bicí) musela Billova kapela alespoň trochu uhranout snad každého z přítomných. Ukázněný potlesk mezi jednotlivými kusy tak evidentně neznačil chladnost přijetí, ale jednoznačný respekt k člověku, který bez okolků pěje o svých nejniternějších stavech a u písničkářů tolik častý dojem z "vylepšující autocenzury" nechává daleko za sebou. Do podmanivého vybrnkávání zpíval: "Miluji svou matku/miluji svého otce/a své sestry také miluji..." a o patetickém sebeodkrývání nemohla být řeč. Uvěřitelnost je totiž jeho největší zbraní, která všem potencionální posměváčkům vyhání ironické úšklebky z tváří. Z celkově vyrovnaného posledního alba bych v koncertním podání přeci jen vypíchnul "Drinking At The Dam". Právě do ní jakoby Callahan nakumuloval veškeré své mistrovství.

V druhé půli pochopitelně došlo i na starší písně. Pravděpodobně nejsvižnější "Cold Blooded Old Times" dala příležitost se malinko statickému publiku rozpohybovat, zatímco tajemně-optimistická "Let's Move To The Country", alespoň pro mně, konečně dostala ten pořádný šmrnc, který jsem z alba "Knock Knock" jen tušil. Nakonec celková skladba koncertu vyzněla velmi kompaktně. Ačkoliv na sobě zatím nepozoruji žádné známky senility nebo ztráty soudnosti, několikrát jsem se přistihl, jak se zasněně vlním do smysluplně se opakujícího kytarového motivu a lapám každé slovo, které Bill utrousí. On si totiž jakoukoliv slabiku umí slastně vychutnat a dodat jí akorátním načasováním kýženou váhu. V té souvislosti jsem musel obdivovat ležérní podkresy bubnujícího Jima Whitea, které tak nějak samozřejmě umocňovaly, často evidentně improvizovanou, leaderovu slovní kadenci. (Mimochodem, dle Whiteových slov bychom se mohli jeho Dirty Three dočkat v Praze už v listopadu.)

Trochu mě zamrzela absence "I Break Horses", kterou jsem si onen deštivý den prozpěvoval, nicméně "Our Anniversary" a "Morality" z předchozího alba "Supper" se ukázaly jako stejně hodnotné hity (pokud něco takového v případě Smog existuje), neb si je prozpěvuji doteď. Ne, ubránit se notně subjektivnímu pohledu je v případě hudby, kterou Smog hraje, nemožné. Introvertní melodie a texty míří přímo "dovnitř" a pokud je nevpustíte, nemá smysl se o jeho hudbě bavit. Žádných instrumentálních akrobacií ani pěveckých exhibicí se od něj totiž nedočkáte. Přesto kdyby pražský koncert trval celou noc, jsem si jistý, že se nudit nebudu. Proto nejen mě pouze jeden přídavek neuspokojil. Těch asi sto padesát lidí, kteří se přišli před venkovní slotou schovat do náruče Smogu, se totiž nakonec skutečně snažilo. To jsi ještě mohl vylézt, Bille.

P.S. Rád bych poděkoval A.M.180 Collective, kteří pro české publikum málo známé Smog přivezli. Podobného snažení u nás není nikdy dost.

Playlist: Say Valley Maker, Drinking At The Dam, I Feel Like The Mother Of The World, Rock Bottom Riser, Let Me See The Colts, In The Pines, Bloodflow, Blood Red Bird, Moralty, Let's Move To The Country, Cold Blooded Old Times, Our Anniversary, Cold Discovery

Smog, Palác Akropolis, Praha, 1.7.2005