Ač je mi jasné, že si společně s psaním tohoto článku stavím svůj malý pomníček, musím to udělat. Až příliš dlouho jsem v poslední době mlsal hudební smetánku. Po skvělém zážitku z Marka Knopflera, intimní seanci Mishy nebo naprosto brilantní a neopakovatelné virtuositě Pata Methenyho a spoustě dalších hudebních lahůdek nejspíš musela přijít nějaká ledová sprcha. Ta přišla zároveň s příjezdem Kanaďanky Avril Lavigne do naší metropole. Jednou věcí mě ovšem tato pseudopunkerka přeci jen potěšila. Vybrala si jako předkapelu slovenské P.S., kteří hráli v Praze úplně poprvé, a já byl od doby, co je znám (cca dva roky), zvědavý, jak znějí naživo.

P.S., jejichž sestavu tvoří pouze dva stálí členové - zpěvačka Magda Vyletelová a Braňo Jančich, zbytek sestavy jsou pouze koncertní hudebníci, se do toho hned od počátku obuli pěkně zostra. Svým příjemným kytarovým poprockem si během chvíle naklonili na svoji stranu ne zcela zaplněnou T-Mobile Arénu. Obzvláště živelná Magda doslova rozpumpovala publikum a v jedné z mála anglických písniček "Goodbye Friend" jednoduchým refrénem "Pa pa pa" poměrně mladé diváky i rozezpívala. P.S. zahráli jakýsi průřez ze všech tří desek, které mají na svém kontě, a dostalo se tak i na pecku z "Fontány pre Zuzanu" "Nemožná" či "Neváhaj a zhasni" z prvního alba "Dobré ráno". Poslední deska "psinfo.sk", která vyšla teprve nedávno, byla pochopitelně tím hlavním, co přijeli P.S. předvést. Nechyběl nový singl "Ak mám o teba prísť" nebo "Jediný", na jehož základě si P.S. Lavigne vybrala. Ačkoliv mi chyběla v tomto stručném výřezu kariéry P.S. hitovka "Čítam ti z ruky", bylo vystoupení těchto muzikantů z Košic jedním z mála světlých momentů celé akce. Na celé skupině bylo vidět, že hraje z chutí, elánem a že se zkrátka muzikou baví, což bylo ten večer naposled, kdy jsem tento pocit z těch, co stáli na pódiu, měl.

Po velmi dlouhé pauze, způsobené technickou závadou na světelném parku, se konečně za zvuků mohutného intra ukázala dlouho očekávaná Avril Lavigne. Zpočátku jsem příliš nechápal, proč má na krajích pódia promítací plátna, ale ve chvíli, kdy se začala prohánět po scéně, mi to došlo. Avril je tak malinká, že ji nebylo ani z patnácti metrů téměř vidět. Koncert odstartovala ráznou "Losing Grip" z první desky "Let Go" a bohužel hned od počátku spustila i to, co na desce normálně neuslyšíte a co se nedalo poslouchat. Tak nepříjemný téměř hysterický ječák, jaký vlastní Avril, jsem už dlouho neslyšel. Na začátku koncertu to ještě jakž takž šlo, ale po nějaké době už přestala své písničky zvládat, čímž tato neřest jejího hlasu dostávala daleko větší prostor. Zajímavé a zároveň hrozivé je, jakým způsobem dovedou zvukaři ve studiu ukrotit její hlas tak, že na nahrávkách zní velice příjemně. Dokladem toho byla například "I'm With You", kterou Šárka Vaňková naživo vystřihne asi desetkrát lépe.

Několik světlých okamžiků se dalo přeci jenom najít. Poměrně dobře, a to zejména díky slušné skupině, která stála za Avril, vyzněla coververze "American Idiot" od Green Day. Od skvělé kanadské písničkářky Chantal Kreviazuk, která ji napsala a produkovala více jak polovinu alba "Under My Skin", se nejspíš naučila na klavír a na něj dokonce zahrála i dvě skladby. Jedna z mála věcí, která mě na Avril pozitivně překvapila, byla, že zahrála jak na klavír, tak na elektrickou respektive akustickou kytaru a v neposlední řadě i na bicí, za kterými doprovodila svoji kapelu v prvním přídavku "Song 2" od Blur. Druhým dechem je ale nutno říci, že ani za jedním nástrojem nepůsobí jako excelentní muzikant, spíš mi to přišlo jako určitá součást image. Jediným opravdu světlým okamžikem bylo, když pouze s kytaristou se španělkou spustila "Tomorrow". V téhle baladě kdesi zapomněla na svůj ječák a úplně normálně čistě ji zazpívala. Bohužel jedna slušně zazpívaná písnička dobrý koncert nedělá.

To všechno, co jsem napsal výše, bych snad ještě přešel, horší byl ovšem dojem z celého vystoupení Avril Lavigne, přičemž podobný pocit jsem zažil snad jen na Colours Of Ostrava při koncertu Natashy Atlas. Stejně jako Atlas i Lavigne působila dojmem - přijela jsem, tady mě máte a obdivujte mě. Avril mi přišla znuděná, asi vůbec nevěděla, kde hraje, Prahu nejspíše považovala za divnou zastávku, kde přece prodá minimum desek, hala není vyprodaná ani ze dvou třetin, tak proč zde má ksakru koncertovat. Její spíše zdvořilostní fráze toto potvrzovaly více než dost. Takhle špatnou koncertní náladu ze strany interpreta jsem už opravdu dlouho nezažil, to už dokonce naši SuperStars na LG Tour působili daleko vřelejším dojmem.

Koncert Avril Lavigne byl pro mě opravdovým propadákem, i když publikum se bavilo asi skvěle. Nicméně kterýkoli návštěvník s nadhledem musel toto vše, co jsem popsal výše, pocítit. Z Avril Lavigne se možná příliš rychle stala velká hvězda, ale potom, co jsem viděl, jí už moc nevěřím. Na desce "Under My Skin" jsem jí přestal věřit její autorství a kdo si poslechne desku "What If It All Means Something" od Chantal Kreviazuk, pochopí, kde jsem toto tvrzení vzal. Bohužel nyní jsem jí přestal věřit i schopnost udělat dobrou koncertní show, což je asi stokrát horší.

Setlist koncertu:
Losing Grip
Unwanted
Sk8r Boi
I Always Get What I Want
Mobile
Things I'll Never Say
Who Knows
I'm With You
Take Me Away
He Wasn't
American Idiot
Together
Forgotten
Tomorrow
Nobody's Home
Don't Tell Me
My Happy Ending

Přídavky
Song 2
Complicated

Avril Lavigne, P.S., T-Mobile Aréna, Praha, 3.6.2005