O nové desce Limp Bizkit "The Unquestionable Truth (Part 1)" se nevědělo zhola nic, až jednoho dne na svém webu kapela informovala, že nahrávka je na světě. "Tohle není způsob, jakým labely prodávají desky. Spousta lidí to nechápe," brání se skupina v prohlášení, jímž vysvětluje, proč chtěla vše tak ututlat. Což o to, povedlo se jim to dobře, jenže se to promítlo i do prodejnosti a "The Unquestionable Truth (Part 1)" debutovalo v americkém žebříčku až někde ve třetí desítce, což je na bandu kolem Freda Dursta a navrátivšího se Wese Borlanda zoufale špatný výsledek. Svou roli pravděpodobně sehrála také poslední placka "Results May Vary", která byla nepochybně nejslabším albem, jaké kdy bizkiti připravili. A kritici jim to tehdy dali sežrat. Logická otázka tedy zní, jestli to utajování kolem "The Unquestionable Truth (Part 1)" stálo vůbec za to. Pravda je taková, že ani ne.

Předně je záhodno upozornit, že "The Unquestionable Truth (Part 1)" není klasickou dlouhohrající deskou, ale sedmipísňovým EP, které - jak název napovídá - by se mělo dočkat pokračování (hovoří se celkem o třech kouscích). I přes relativní krátkost materiálu je pozoruhodné sledovat, jak se zde tradiční nedostatky Limp Bizkit zračí stejně dobře jako na regulérních CD. Tu více, tu méně, ale na každou svou nahrávku skupina zařadí pár velice slušných vypalovaček, které posluchače strhnou atmosférou, nadupanou rytmikou, odsekávanou melodií, a zbytek zaplní tak strašlivě nudnou vatou, až z toho zrak přechází. Totéž se stalo na "The Unquestionable Truth (Part 1)", ačkoli výsledek není tak hrozný jako na "Results May Vary". Z těch sedmi kousků je suverénně nejlepší singl "The Truth", který je jednou z nejvydařenějších věcí, jakou kdy Limp Bizkit složili a natočili. Se zbytkem už je potíž.

Fred Durst se během příprav tohoto EP nechal inspirovat armádním řáděním George Bushe ve světě a revolučními hnutími, která zaplavila východ Evropy a Střední Asii. Proto se začíná skladbou "The Propaganda", proto se zpívá o vraždění a teroristech a vlivu náboženství v "The Priest", proto zaznívají v "The Truth" davové chorály. Jenomže angažované texty samy o sobě nikoho nevytrhnou, když nejsou podpořeny pořádnou muzikou. A ta holt na "The Unquestionable Truth (Part 1)" není. Limp Bizkit se plácají ode zdi ke zdi, snaží se zachytit posluchače tu hutným riffem, tu náznakem melodie, ale nejde jim to ani trochu od ruky. S výjimkou "The Truth", kterou nad zbytek vyvyšuje poctivá gradace, kytarové nápady a elegantní chorály, je to nuda nudoucí. Fred Durst ze sebe sype jeden rým za druhým, když skončí závěrečná akustická "The Surrender", vy ale ani nevíte, který moment vás vlastně zaujal. Nikoli proto, že jich je tolik, ale naopak proto, že jich je tak málo a jsou tak nevýrazné.

Limp Bizkit mají neoddiskutovatelnou roli ve vývoji tzv. nu-metalu, protože byli jedni z prvních, kteří k modernímu křížení ostrých kytar s rapem a melodickými linkami přitáhli pozornost. Když vydali v roce 1997 "Three Dollar Bill, Yall", s odstupem času jejich nejlepší desku, bylo to pořád relativně nové. Jenže postupně vycházelo najevo, že Limp Bizkit jsou tak trochu nafouknutá bublina. Občas ještě chutná, ale čím dál víc vyžvýkaná. "The Unquestionable Truth (Part 1)" je dokladem toho, že se od nich už asi žádného solidního dílka nedočkáme a že ti, kteří je stále považují za špičku, by měli přestat doufat, protože sušenkám už zbývají jen ty koncerty, které jim pořád jdou. Jinak je to spíš průměr, ne-li hůř.