První lavinu pozornosti na sebe partička mladých muzikantů jménem Budoár staré dámy strhla vítězstvím v soutěži Malá Alternativa 2001, čímž si zároveň zajistila kontrakt s nezávislým labelem Indies Records. Následovala debutová nahrávka "Na hraní" (2002) a spolu s ní další série článků, v nichž hudební kritika neskrývala nadšení, co víc, vložila do BSD větší než malé množství nadějí (recenzi je podrobily i americký Allmusic.com a holandský Gonzo). Přestože komerční ohlas na desku byl více méně chladný, tuto ze dvou třetin dámskou kapelu to nijak zvlášť nezklamalo. Ostatně, nejsou žádnou agresivní partou, jež by v hudební kariéře spatřovala jediný smysl života. Už na samém počátku mediálního zájmu veškeré přemrštěné ambice popírali a jinak to nevidí ani dnes, pár týdnů po vydání své druhé desky "O vlku". "Jsme spokojení s povrchovým rozrýváním českých polí," říká frontmanka kapely Marta Svobodová.

Od doby, kdy na vás byl poprvé zaostřen pohled médií, uplynulo hodně přes dva roky. Co nového se u vás mezitím událo?

Nového? Evičce se rozklížily housle, Dáši spadla basa a zlomil se krk, já mám novou, ale strašně těžkou kytaru, Ondra konečně sloupl ze své kytary hroznou nálepku a Štěpa si koupil tenčí paličky. A taky jsme všichni starší a vrásčitější.

Vzhledem k vašemu věku hádám, že jste myšlenkově nepatrně jinde, než před dvěma roky. Podepsalo se dospívání každého z vás na vyznění nové desky?

Myslím, že určitě ano. Třeba já jsem zjistila, že pocity lze vyjadřovat i jinak, než řvaním. Deska je především jiná v tom, že jsou na ní pouze nové skladby, se kterými momentálně souzníme. "Na hraní" bylo spíš výběrem za celou dobu existence kapely.

Osvědčil se tento postup?

Nevím, jestli osvědčil znamená úspěch zvenku, ale pro mě osobně se osvědčil. Mám z těch písní radost právě proto, že jsme každou nahrávali v době, kdy byla čerstvá a nejvíc nás bavila hrát.

Dbali jste na ohlasy na debut?

Spíše než na ohlasy jsme dali na kritiku. Poslechli jsme si s odstupem "Na hraní" a řekli si, co chceme udělat zvukově jinak. Nelze si nechat poradit od druhých, páč těch všech druhých je strašně moc. Při tvorbě se řídíme jen sami sebou tak, aby se to líbilo nám. Ve studiu věříme Broňkovi Šmidovi, který nás zná a nahrál nám obě desky.

Co konkrétně je jinak? Jak bys tu desku popsala?

Chtěli jsme, aby deska nabízela písničky tak trochu jinak, než je posluchači mohou slyšet na koncertě. Skladby, co se nám zdály příliš suché, jsme vylepšili perkusemi a akustickými nástroji. Dali jsme také větší prostor sborům a vícehlasům. Přáli jsme si, aby album bylo pestré. Dlouhý čas jsme strávili u mixu a hledání zvuku pro celou kapelu.

Texty jsou opět zhruba ze dvou třetin z pera lidí mimo kapelu. Půjčujete si od druhých, protože vám vaše texty nepřipadají dost dobré?

Nevím. Někdy se zkrátka objeví text, který mi přijde krásný a zvučný, který když čtu, sám jakoby hraje. A v tu chvílí vím, že si ho musím půjčit, protože stejný už napsat nemůžu. (smích)

Podle čeho si vybíráte ten a ten text? Podle formy, obsahu, podle nálady?

Asi podle atmosféry textu a schopností nést melodie.

Nedělá ti coby zpěvačce problém se s texty druhých ztotožnit, potažmo je pochopit? Většina z nich je dost abstraktních...

Kdybych tento problém cítila, tak si daný text nevyberu.

"My o vlku" jste stejně jako "Na hraní" obohatili o datovou složku s videoklipy. Přitom ty z "Na hraní" skoro vůbec nešly v televizi. Má cenu namáhat se s natáčením, když se na výsledek práší někde v archivu?

Má to cenu. Klipy netočím se záměrem, aby šly v televizi, ty starší vůbec nepomýšlely na to, že by mohly být někdy vysílány a neodpovídají ani televizním normám. Jde mi o to, aby si je každý na desce našel jako takový malý poklad a mohl si je pustit, kdy chce. Z vysílání v televizi mám ale samozřejmě radost.

CD jste zabalili do pohledného digipacku. Kvalitní digipack ovšem většinou znamená vyšší cenu desky. Necítíte jako stále relativně neznámá kapela 350,- Kč za kus jako přehnanou cenu? Není tomu tak dávno, co mnohem známější -123 min. přišli s "Home" za dvě stovky...

Cenu CD v obchodech bohužel nemůžeme ovlivnit. Na koncertech prodáváme desku za nejnižší možnou cenu 200,- Kč právě proto, aby si ji co nejvíce lidí mohlo koupit tak, jak je, i s obalem...

Ten booklet je vyloženě tvým dílem. Pověz nám k němu něco víc.

Tvorba bookletu byla pro mě krásnou, leč strastiplnou cestou. Přála jsem si vytvořit zajímavý netradiční obal, na který bylo ovšem potřeba novou raznici, jejíž výroba stála tolik peněz, že jsme si ji nemohli dovolit. Nakonec jsem se smířila s tím, že budu muset naplnit klasickou formu digipacku, kterou jsem si na Indies vyprosila. Nosila jsem si k sobě do pokoje noviny a tam je trhala na kusy. Poslouchala jsem písničky, lepila je na papír a fotila. Chtěla jsem ke každé z nich v bookletu vytvořit takový malý obraz, krásný sám o sobě. Digipack pak byl zamýšlen jako zvláštní krajina, kterou prošel vlk. Až na samý kotouč, kde zanechal svých třináct stop-děr.

Byla to tvoje první zkušenost podobného ražení, nebo máš za sebou i práce na zakázku? Jsi studentka umění, čili by to bylo logické.

Byla to moje první samostatná práce tohoto druhu, měla jsem z ní velký strach, ale o to pak větší radost z hotového díla. Musela jsem se naučit spoustu nových věci, za což jsem ráda.

Je krom křtových koncertů a účastí na festivalech v plánu nějaké turné k desce?

Ne, nejsme "turneová" kapela. Musíme chodit do škol a dělat zkoušky.

A co až dostudujete? Je tady možnost, že se pokusíte hudbou živit?

To bych si nepřála. Myslím si, že touto hudbou se nedá živit. Já do zpívání a hraní dávám úplně vše a pak dlouho musím sát energii odjinud. Nemohli bychom hrát obden a vydělávat si tak. Jsme spokojení s povrchovým rozrýváním českých polí.

Takže udělat pár desek, potěšit pár fanoušků, objevit se v nějakém tom časopise a konec?

Jo, to je myslím krásná budoucnost.

Všiml jsem si, že dosti pečujete o svůj web. Internetu asi přikládáte velkou váhu.

Bylo období, kdy jsme chodili s Tapozou a štětkou nočními brněnskými ulicemi. Dva hlídali - každý na jednom rohu. Třetí držel plakát, čtvrtý lepil a pátý stínil lepícího. Druhý den jsme pak brousili kolem polepených míst a nahlas vykřikovali: "Ty jo, zítra hrajou Budoáři, to je ta bezva kapela, jdeš? Já určitě." Víš, na ten web se to lepí mnohem snadněji. A hlavně vám to nikdo nepřelepí. (smích)

Díky za rozhovor.