Po vydání nové, mimochodem velmi povedené desky "Krása nesmírná" je kolem Vypsané fiXy pěkně živo. Zájem médií o kapelu oproti minulosti znatelně vzrostl - a ani musicserver.cz, který věnoval téhle pardubické partě vždy patřičnou pozornost, samozřejmě nezůstává pozadu. Po pochvalné recenzi a reportáži z koncertu jsme pro vás do třetice připravili obsáhlý rozhovor s Márdim, zpěvákem, kytaristou a hlavním tahounem kapely. A co on sám říká například na to, že se jeho tvář objevila na titulní stránce hudebního časopisu? "Já osobně se cejtím pořád tak nějak stejně. Ono se vlastně nic nestalo, protože těch časopisů, kde se na titulních stránkách vyskytujou nějaký tváře, je tolik, že ta moje mezi nima krásně zapadne." Po letech strávených důsledným objížděním i těch nejzapadlejších koutů celé republiky, zdá se, FiXu jen tak něco nerozhází. Přesto...

Opravdu ten stále se zvyšující zájem o kapelu nevnímáš?

Jediný, co se děje, je to, že na mě někdo občas začne pokřikovat na ulici nebo čekám na vlak a přijde člověk s tím, že nás poslouchá a že se mu líbí, co děláme. Z toho mám samozřejmě radost. Ale je pravda, že po těch letech, kdy jsme jezdili po klubech a jedinou reklamou pro nás byl samotnej koncert, se to teď zvedlo. Popularitu trochu vnímáme, ale rozhodně nejsme v pozici nějakých gigastars.

Ale i podle reakcí, jaké lze zaznamenat na vašich koncertech, pro mnohé fanoušky hvězdami jste. Měl jsi ty sám v mládí nějaké idoly?

Doma jsme odebírali časopis Kinorevue, ve kterým byly fotky různejch herců a hereček, takže pro mě byli idoly třeba Catherine Deneuve, Sophia Lorenová, Alain Delon... Nebo Jana Brejchová, ta byla nádherná!

A z muzikantů?

První byli Beatles, ty jsem začal vnímat už jako malej, protože je hodně poslouchala moje matka. Třeba jenom obal desky "Sgt. Pepper" byl pro mě sám o sobě takovej hodně zvláštní svět. Taky si pamatuju na obal jednoho alba Jany Kociánový, což pro mě byla zase taková první erotická láska. Vždycky na mě působila hrozně záhadně.

Když jsme u těch oblíbených osobností, co říkáš na to, že býváš často označován za českého Kurta Cobaina?

Tohle je hrozně zavádějící. Možná jsou tam nějaký styčný body, třeba v energii při koncertech, ale já se do týhle role rozhodně nikdy nestylizoval. Cobain měl prostě stejně jako já delší blonďatý vlasy a otřískanou kytaru, to je asi tak celý. Heroin fakt neberu.

A ty sám sis jako fanoušek nirvánovským obdobím prošel?

Když jsem se dostal na střední školu, tak jsem sice hudbu poslouchal, ale nikam na koncerty jsem moc nechodil. V tý době mě zajímaly jiný věci. Věnoval jsem se sportu, hrál hokejbal. To mě hodně bavilo. Až mě jednou vzaly holky na nějakou diskotéku. Ony chodily na záchodky popíjet vodku a já tam tak postával. V tý době už byla Nirvana hodně populární, takže mezi klasický diskohity zařadil DJ i "Smells Like Teen Spirit". A to byl pro mě tenkrát opravdovej zásah! Hned jsem si to sehnal, ale přes Nirvanu jsem se rychle přesunul k Pixies, který Cobaina hodně ovlivnili. Pak už se to rozjelo, začal jsem chodit na koncerty do Žluťáku...

A ten moment, kdy jsi vyměnil místo v publiku za post na pódiu, nastal kdy?

Když mi bylo nějakejch devatenáct, tak jsem nastoupil do kapely K.R.K. První koncert byl samozřejmě šílenej. Odehrálo se to v jedný hospodě, nasázel jsem do sebe nějaký panáky, protože jsem měl hroznou trému. Ale přišlo plno kámošů, takže to nebyl až zas takovej průšvih. Jinak se mi to hrozně líbilo. Jedinej problém byl, že já v kapele jenom zpíval a oni dělali hrozně dlouhý písničky s instrumentálníma pasážema, takže jsem tam tak postával a nevěděl, co dělat. Pak do K.R.K. přišel Pítrs, ale to už jsem měl vlastní představu, jak chci dělat muziku. Kluci nás pak stejně vyhodili - a tak začala FiXa. V tý době v Pardubicích vznikaly kapely rychlostí blesku, některý se zase hned rozpadaly, jiný vydržely doteď, což je třeba případ Ready Kirken, Volantu nebo nás. Celá tahle historie je mimochodem detailně popsaná na našich stránkách (více zde).

Vypsaná fiXa je, co se koncertní činnosti týče, jednou z nejpilnějších kapel u nás. Jak se za ty roky, co fungujete, vaše vystoupení vyvíjí, prožíváte to stejně jako dřív, nebo je v tom už trochu rutina?

Až na jedinou změnu, kdy k nám přišel Mejn, hrajeme pořád ve stejný sestavě. Začínali jsme skutečně od nuly - na začátku jsme si v podstatě rozhodili nástroje a bylo. Stále se tak máme v čem zlepšovat. Pocit z hraní je furt stejně intenzivní, akorát se mezi námi zdokonaluje to muzikantský propojení. Živý hraní je pro nás naprosto nejdůležitější. Jenom to cestování je vopruz... Jasně, že po koncertě cejtíme únavu, ale ta energie, kterou vydáme, se nám zase vrací. Tak za půl hodiny po vystoupení to člověku jakoby "naskočí", je to taková transfuze.

Upřímně řečeno po vydání vaší první i druhé desky jsem si moc nedokázal přestavit, kam - zda-li vůbec - se budete hudebně posouvat. Přesto jsem byl pokaždé mile překvapen. Jaké byly hlavní rozdíly při nahrávání jednotlivých alb?

První deska byla vlastně taková bestovka ze všech demáčů, skladby jsme měli dokonale zažitý. Před druhým albem jsme to možná trochu podcenili. Přišel k nám Mejn, koncerty byly výborný, složili jsme dobrý písničky, takže jsem si mysleli, že to máme na háku, a na nahrávání jsme se ani moc nepřipravovali. Neměli jsme to technicky moc zmáklý, takže jsme pak ve studiu natáčeli každou skladbu třeba dvacetkrát. Byli jsme unavený, začali jsme se trochu hádat, ale nakonec se stal zázrak a nějak jsme to, co jsme chtěli, do tý nahrávky dostali. Tentokrát jsme se rozhodli, že se připravíme líp. Protože když hraješ jednu věc po pětadvacátý, tak zbytečně rozmělňuješ energii, kterou chceš dostat do nahrávky. Jezdili jsme k Pítrsovi na chatu, dělali si demáče, takže jsme pak ve studiu neměli žádný větší problémy.

Jak teď, když váš kytarista Mejla natrvalo přesídlil do Prahy, vlastně jako kapela pracujete na nových skladbách?

Funguje to tak, že my ve třech něco vymyslíme, pošleme to Mejlovi a on si dodělá kytary. Může tak do těch skladeb vnést úplně jinej rozměr.

Takže mezi koncerty v současné době ani nezkoušíte?

Zkoušíme ve třech. On totiž Mejla hraje takovým psychopatickým ruchovým způsobem. My tři se při koncertě snažíme udržet rytmus a on si tam dělá v podstatě, co chce. Mejla je jednoduše taková samostatná jednotka.

Na všech třech deskách s vámi spolupracovalo duo Slezák - Fiala, neuvažovali jste před natáčením nové desky přeci jenom o nějaké změně?

Změna proběhla v tom, že tentokrát, co se týče práce ve studiu, desku produkoval hlavně Petr Slezák. Fiala pracoval spíš na předprodukci. Posílali jsme mu demáče, z kterých on společně se Slezákem vybírali skladby. Nakonec jim z toho vyšlo dvanáct songů, ke kterým jsme pak ještě další přihodili my.

Sami jste prohlásili, že jste albem "Krása nesmírná" uzavřeli určitou trilogii, už víte co dál?

To zatím neví nikdo. Něco takovýho nevymyslíš za pět minut. Jediný, co jsme si zatím řekli, je to, že příště bude víc pracovat pohromadě, že si vždycky uděláme všichni na delší dobu volno a budeme skládat zase ve čtyřech, aby došlo k nějaký změně. Taky se chceme trochu technicky dovybavit, abysme si mohli sami dělat určitou předprodukci. A chtěli bysme začít co nejdřív, aby bylo na každou skladbu dost času.

Nedávno jsi někde prohlásil, že melodie k písničce "Samurajské meče" se ti "zjevila" ve snu. Podobné věci se ti stávají často?

Někdy jo, taky už jsem se na to doma trochu zařídil, protože plno písniček ti v takových chvílích uteče. Něco tě napadne, řekneš si paráda, ale nenahraješ si to a za chvíli je nápad fuč. Takže když mě něco takhle přepadne, mám při ruce diktafon nebo počítač, abych si to mohl rychle zaznamenat.

A jak je to u textů?

Myslím, že v každý melodii je ten text už nějak ukrytej. Většinou si s kapelou nahrajeme určitej motiv - a já si to pak pouštím třeba do discmana. Hudba u nás rozhodně vzniká rychleji než texty. Třeba v případě nový desky jsem na nich pracoval prakticky celou zimu. U mě je to běh na dlouhou trať. Důležitý je nasávání, někdy nenapíšu čtyři měsíce ani ťuk a pak najednou za tejden tři texty. Dělám si poznámky, nahrávám, různě sbírám. Jsme takovej sběrač.

Některé tvé texty na mě působí dojmem, že jde o jakousi mozaiku. Píšeš v návalech, že tě napadne celý text naráz, nebo je skládáš právě z určitých fragmentů?

Když si tu songu pustím, úplně se do ní ponořím a už přímo vidím celý příběh nebo obraz. Pro mě je každá písnička taková krátká povídka, takže to většinou není záležitost nějakých asociací. Máš třeba karaoke bar a v něm už hned vidím určitou situaci, která tam vzniká. Pak jenom domyslím, jak by to celý mohlo dopadnout. Při psaní je to takovej zvláštní stav. Někdy to přijde samo, jindy se musíš, pořádně snažit a soustředit, aby ses dostal do toho správnýho rozpoložení. Na novou desku jsem třeba napsal tři texty přímo ve studiu, kde jsem byl sám, nebylo tam žádný rozptýlení. Člověk jenom nesmí bejt línej, pak už je to ohromná zábava.

Tvoje texty jsou prošpikované nejrůznějšími odkazy na film, literaturu atp.

Tyhle věci tam samozřejmě jsou, ale mám pocit, že lidi, co o tom píšou, jim přikládají až moc velkou důležitost. Možná větší než ty odkazy skutečně mají. Rád svý texty zaplňuju různýma postavama, taky mám rád, když se ty postavy nějak jmenujou, to je celý. Plno z nich nikde neexistuje, třeba Kamil Harrison, Ymho Mihaj. Jasně, poznáš tam Charlieho Wattse, ale o něj zase až tak nejde. Já to mám tak, že přečtu knížku nebo shlídnu film, kterej do mě udělá takovou díru. V tom díle je něco schovanýho a ono se to do mě přesune. Tím pádem jsem taky nucenej něco napsat, i když to v konečným důsledku může bejt úplně o něčem jiným. Všechno jsou to takový skrytý energie - ve filmech, v písních, v knížkách.

Tvoje texty jsou všechno možné, jen ne tradiční. Zkoušel jsi někdy napsat třeba klasický lovesong?

Jde o to, jestli je nějakej vzorec lovesongu, to je těžký říct, vztahový věci v textech samozřejmě řeším. Otázka je, jak to vnímají ostatní. Pro mě je lovesong třeba písnička "Potápěči", ale někdo v tom může vidět něco úplně jinýho.

Je pro tebe psaní nutnost, katarze, něco na způsob terapie? Psal bys i v případě, že bys neměl kapelu?

Pravděpodobně jo, mě na tom hlavně baví ta hra. Určitě se takhle ventiluju. Navíc si píšu i jiný věci než jen texty, třeba různý povídky. Dokonce mám rozepsanou takovou knížku. Je to o borcovi, kterej přijede do jednoho města dělat pošťáka a zažívá tam různý příhody, ale to je dlouhodobej proces. Ještě se necejtím zralej, abych něco takovýho uveřejnil. Možná s tím vyjdu za rok, možná za deset let, možná nikdy, nevím. Mě jednoduše baví sednout ke klávesnici a řezat do toho.

Prý na podzim chystáte DVD, co je na tom pravdy?

Zatím se o tom jenom mluví, ale vůbec nic není naplánovaný. Mohl by tam být živák atd. Máme dokonce takovej dokument od člověka, co s námi rok jezdil a natáčel, ale ještě jsme ani pohromadě neviděli výsledek. Chceme se k tomu nejdřív nějak vyjádřit. Myslím, že u takovejch věcí je dobrý chvíli počkat, neuveřejňovat je hned. To, co může vypadat dneska trapně, může za dva za tři roky dostat ohromnou šťávu, takže ještě uvidíme.

Při současném tempu - umíš si představit, že budete jako FiXa hrát ještě za deset patnáct let?

Pokud budeme mít co říct a budou na nás chodit lidi, tak asi hrát budeme. Ale to je otázka. Podle mě úplně normálně vycejtíš, kdy se na to máš vykašlat. V tu chvíli to buď uděláš - a jsi king, nebo to neuděláš - a jsi parodie. Jako třeba Katapult nebo Olympik, to už je prostě vyčichlý. Na druhý straně jsou borci jako třeba Bob Dylan - ten to má v sobě furt. Otázka je, jestli a kdy to "něco" někdo shůry sebere nám. Ale nijak se tím netrápím, až to skončí, tak si holt budu muset najít něco jinýho, abych neumřel hlady.

Momentálně tě muzika asi už dva roky živí. Nerozhodilo tě, když jsi opustil klasický pracovní režim? Nenastal u tebe moment, že bys najednou nebyl schopný nic napsat?

Právě naopak, mně to pomohlo. Teď jsem byl třeba celou zimu ponořenej v nový desce, trávil s ní někdy i osm deset hodin denně. Jediný, co se změnilo, je, že se mi obrátil denní režim. Mám rád noc, kdy se všechno uklidní a zároveň je to strašně intenzivní. Takže jsem hodně pracoval v noci. Baví mě to, vždycky jsem se chtěl hudbou živit, takže jsem šťastnej, že to tak je.

Loni jste odjeli velké a hlavně úspěšné turné po Polsku se skupinou Hey, plánujete se tam vrátit, případně ještě dál expandovat?

Už v prosinci bysme měli s Hey, který mimochodem už prodali neuvěřitelnejch dva a půl milionu desek, odjet další turné tam i tady. V Polsku nás hrozně nakoply reakce a odezva. Když jsme vylezli na pódium, začal vždycky neskutečnej saigon. Dokonce jsme v roli předkapely několikrát přidávali. Během dvou koncertů jsme vyprodali všechny cédéčka, z našich internetových stránek se na chvíli stalo regulérní polský fórum. Byla škoda, že tehdy zrovna Sony fúzovali s BMG, takže lidi z firmy měli úplně jiný starosti, než nás tam nějak propagovat. Ale teď se je do toho snažím hodně natlačit, určitě bysme tam chtěli vydat desku. Polsko je místem, kde by to šlo prolomit, akorát ne tím způsobem, jakým jsme to udělali tady, že jsme hráli v každý díře pětkrát. Tam jezdí velký turné po celý zemi tak tři kapely, zbytek zůstává v regionech, protože jsou tam fakt šílený přejezdy.

U vás ale hrají významnou roli texty. Myslíš, že tahle bariéra by nevadila?

Už chystáme polskou verzi stránek, kde budou přeložený. Ale myslím, že to není takovej problém, spíš naopak - pro ně je zajímavější interpret, co zpívá česky, než třeba Support Lesbiens, který se tam snažili prorazit, ale který jsou pro ně něco jako tuctová britská kapela. Vždyť je to vidět i na tom, jakej má v Polsku úspěch Radůza nebo Nohavica. Taky je důležitý, že oni nás jako Čechy mají fakt rádi. Mají k nám mnohem lepší vztah než my k nim. Vědí o nás plno věcí. Milujou Hrabala, filmy. Je vidět, že ten národ je na vysoký kulturní úrovni. A taky je sebevědomej, protože je velkej, nejsou to prostě žádný přizdisráči.

Kam jinam vás to ještě táhne?

Samozřejmě jezdíme na Slovensko. Ale teď jsme třeba udělali takový promo CD, kam jsme nacpali všechny naše klipy, empétrojky, živák, fotky a poslali ho na všechny možný festivaly po celým světě. Dokonce i někam do Grónska. Třeba to pro někoho může bejt zajímavý. Ale samozřejmě od toho člověk nemůže nic čekat.