Čerstvé indie-kytarové party se na domácí scéně rojí snad ještě rychleji, než jak se ke kytarám vracejí všichni ti, kteří je ještě před pár lety označovali za mrtvé a chlubili se svým právě zakoupeným samplerem. Interesantní a dozajista potěšující pro všechny odpůrce pragocentrismu je však hlavně to, že většina zajímavějších jmen nepochází z hlavního města. Mimopražští jsou prostě dravější, samostatnější, díky nelehké pozici, která je od počátku nutí jezdit koncertovat jinam, se mnohem více konfrontují s ostatními kolegy, hledají kontakty, a to všechno dohromady se pak projevuje i v jejich tvorbě. Pro mě osobně je pak velmi sympatická sebedůvěra a chuť se věnovat svému projektu naplno, což ústí v to, že nečekají, až někdo něco udělá za ně. Energii pak mohou věnovat do výrazu a do toho, aby postupně eliminovali z počátku logické kopírování svých vzorů. Často již také opouštějí v minulosti běžnou praxi demonahrávek a realizují rovnou oficiální nosiče. S jejich vydáním pak navíc neotálejí dlouhá léta. A to všechno lze vztáhnout i na Pavilon M2 z Hradce Králové, který nedávno po roce a půl své existence(!) debutoval albem "Safety About Your Glass Face".

Na tom mě jako první zarazila (na v podstatě stále začínající partu) nezvyklá, a v tomto případě až suverénní vyzrálost, s jakou prezentují své písničky. Ty nejsou sice nikterak objevné a rozhodně ne neslyšenými postupy či melodiemi přeplněné, ale přesto se pohybují nad běžným domácím průměrem. O lecčems vypovídá i ta maličkost, že na albu nenajdete ani jednu skladbu z pětiskladbového EP-CD "Aquarius", které mu před rokem předcházelo. Od začátku je tu patrný důraz na energii, a nikoliv na prvoplánové popěvky, a jestliže řekneme: "Vliv ostrovní scény," není tím až na výjimky míněn britpop. Křehké a melancholické melodické motivy přesto postupně přicházejí v nemalé míře - ale jakoby samovolně a bez pocitu vlezlosti. Podobně je to i s povedeným digipackem, ve kterém je CD uloženo, a který - aniž bych na něm objevil, kdo ho má na svědomí - těžko zapře grafickou příbuznost se staršími obaly Sunshine.

V souvislosti s albem nelze nejspíš nezmínit stěžejní vliv Radiohead (už kvůli zpěvu) či nu-psychedelických artrockerů typu Mars Volta, ale nemyslím, že by bylo potřeba tomu v této chvíli přikládat větší význam. Mnohem zajímavější se mi jeví jednotný duch, svědčící o minimálním tápání, a to i při zachování různých zvukových barev. Kytary burácí vazbami, bublají podivuhodnými zvuky a vracejí se opakovaným echem ozvěny. Kapela chvíli řádí, chvíli medituje, a vše má svůj smysl, ze kterého necítím křeč.

Album má navíc svůj logický vývoj. Už od úvodního krátkého intra je patrné, že skladby nebyly řazeny náhodně. Nechybí ani cit pro to poznat, jakou délku ještě motiv "utáhne", a kdy už by začal nudit. Výsledkem je deska, kterou - pokud vás pochopitelně tahle muzika z podstaty baví - máte po jejím skončení chuť si pustit znova. A když po tom všem všichni okolo ještě do vás hustí, že tahle (pozor: klišé!) svěží parta (konec pozornosti) je mnohem lepší naživo (v době psaní těchto řádek jsem ještě neměl tu příležitost), říkám si, že na debut to není zrovna málo.