Tak je tu máme opět. Po dvou letech vyplivli maníci z Illinois svou třetí desku "Lost And Found" a hrdě bojují za respekt, který si vykřičeli mezi rockovými fanoušky. Od svého vzniku v roce 1996 totiž nepatří k miláčkům hudebních kritiků. Ti žádnou z jejich desek neoznačili za výbornou, solidní, či jakou vlastně. Není se čemu divit, protože ani "L.D.50", ani "The End Of All Things To Come" nebyly vyrovnané nahrávky - vedle nabroušených, energií a nápadem zurčících tracků se na nich těšily pozornosti podprůměrné a nudné skladby, které by bývalo bylo záhodno nechat hluboko v šuplíku. Novinka "Lost And Found" má šanci reputaci Mudvayne, jinak skvělé koncertní kapely, zlepšit, neboť je to nepochybně jejich dosud nejvydařenější kousek.

Konstantami Mudvayne jsou jednak zpěvák Chad Gray, jednak basák Ryan Martinie. Oba jsou tažní koně, kteří cválají daleko vpředu a svou okrasnou hřívou lákají kolemjdoucí, aby na ně se zalíbením pohlédli. Chadův vokál, což bylo jasné už dávno, patří k nejcharismatičtějším v celé nu-metalové říši, Ryanova basa zase dává rytmice Mudvayne až funkový feeling. Tentokrát ale nezůstaly pozadu ani další nutné atributy dobrého metalového alba včetně úderných melodií (stadiónových výkřiků), které v minulosti častokrát chyběly. Proměnu skvěle dokumentují třeba hned úvodní "Determined" nebo následující "Pushing Through", na nichž kapela opustila léta budovanou emo-image a všechen elán vložila do rukou trashové výbušnosti á la Slipknot. Ti staří Mudvayne tam ale jsou stále, vždyť singl "Happy?" je sice drsnou, ale pořád jímavou hitovkou, jakou bylo třeba na "L.D.50" famózní "Death Blooms". Snad jen tvrdosti trochu ubylo.

Aby ovšem bylo jasno, "Lost And Found" opět není perfektní deska. Jen na ní Mudvayne svůj vesměs originální crossover dotáhli k dosavadnímu maximu. Staré bolesti ovšem v omezené míře přetrvávají, takže z celkových dvanácti písní jich třetina ničím nezaujme a neoplývá žádnou výraznější "pamětihodností". Takové jsou třeba "Fall Into Sleep" nebo "Forget To Remember", jako by Mudvayne zapomněli, že muzika není jen Chadův řev, který je zde dáván na odiv až nezdravě na úkor riffům, melodiím, rytmice, nápadům. Podobně to platí i pro ne zcela špatnou "Choices", kterou ale právě přeexponovaný zpěv sráží o stupínek níž.

Ačkoli to nelze logicky vysvětlit, Mudvayne jsou dobrá skupina. Existují nepochybně desítky souborů, které natočily podstatně lepší desky, ale v téhle čtyřce vězí něco, co k ní váže pozornost. Možná to je nezaměnitelná tvář, protože i když si o jejich muzice můžete myslet cokoli, těžko je přeslechnout. Zvuk jejich kytar, tempo rytmiky, charakter Chadova skřehotu, to jsou všechno obchodní značky Mudvayne, které jsou v době zaplavené plagiáty stejně cenné jako výjimečné nápady. A stejně tak nedovolí zapomenout.