Recenzentův chlebíček je někdy zatraceně těžký. Nebo spíš tvrdý a tuhý. Deskou "What We Must" norské skupiny Jaga se jeden recenzent (podepsaný pod tímto článkem) takovým chlebíčkem málem udusil. Pokud opravdu existuje něco jako recenzentská past, já jsem se do ní právě chytil. Dobře mi tak, vlastně si za to můžu sám. Sedím tady nad prázdným poznámkovým blokem a marně přemýšlím, jak začít. Dobrá, vezmu to od začátku. Jaga Jazzist jsem měl moc rád. Jejich alba "Livingroom Hush" a "The Stix" pro mě představují jeden z vrcholů současného broken beatu a nu-jazzu. Navíc jsou z Norska, takže do tohoto žánru přivedli trochu typicky severských melancholických nálad, a proto zněli jinak než třeba Britové nebo Němci, dělající to samé. Tolik příběh Jaga Jazzist. Jak to bylo dál?

"Elektronika už v Norsku všechny nudí, nastal čas návratu ke kytarám," ohlašuje hlava kapely Martin Horntveth v rozhovorech (například v Zion Magu) a tím budiž řečeno vše podstatné o jejich novince "What We Must". Jaga Jazzist vyměnili svoji precizní práci s jazzovými fragmenty a elektronickými beaty za čistokrevný art rock. Částečně čerpají z fusion, spojení jazzu a rocku v 70. letech (Mahavishnu Orchestra s našim nejslavnějším jazzmanem Janem Hammerem nebo Weather Report pro změnu s jiným slavným jazzmanem z Československa - Miroslavem Vitoušem), důležitou roli na nové desce ale také hraje inspirace post-rockovými experimenty z konce 90. let kapel jako Tortoise nebo Godspead You Black Emperor! Co to v praxi znamená? Instrumentálky s dlouhou stopáží, rozmáchlé kytarové plochy, hodně archaických kláves, čas od času dechy. Občas se objeví zajímavá melodie, jako v případě dechy tažené úvodní "All I Know Is Tonight", ale na můj vkus s ní kapela zachází značně neinvenčně. Zatímco GSYBE! nebo Mogwai dlouho vršili hluky a hlavní melodie se z nich vyloupla jako pointa skladby, u Jaga se hlavní motiv opakuje od začátku do konce do omrzení. (Výjimkou je snad jen složitěji strukturovaná "Swedenborgske Rom".) Tohle už je spíše nějaký easy listening lounge post-rock do výtahů velkých obchodních středisek. Že mi chybí spontaneita a energie "Stix", snad ani nemusím dodávat.

Teď přichází zmíněná past: Zatímco staří Jaga Jazzist mě bavili přímo neuvěřitelně, při poslechu "What We Must" jsem buď často mačkal skip, nebo jsem na desku rovnou úplně zapomněl a s údivem po půl hodině zjistil, že skončila. Pište mi v komentářích klidně, že jsem ignorant, ale tahle podoba norských post-jazzmanů mi nic neříká. A co teď s recenzí? Mám napsat, že deska je slabá, protože se mi nelíbí? Třeba je to také tím, že podobné hudby jsem se dost naposlouchal za časů zmíněných Tortoise nebo Mogwai a Jaga k už řečenému nic nedodávají. Nebo mám na druhé straně obdivovat, že se úspěšná kapela rozhodla obrátit o 180 stupňů a natočit úplně nečekané album? Abych to úplně neodflákl, pustil jsem si staré desky JJ včetně EPček a s odstupem času musím uznat, že post-rockové prvky dominující na "What We Must" se v nanodávkách objevovaly už dříve. Zaškatulkovat si JJ jako nu-jazz tedy nebylo úplně spravedlivé, ostatně Horntvethovo loňské sólové album "Pooka" stojí někde mezi starými a novými Jaga.

Tak vám nevím, někdy je setsakamentsky těžké desku oznámkovat. Pustil jsem si poslední album Mogwai, abych měl srovnání, a z nostalgie i Sigur Rós a musím říct, že jsem se bavil podstatně lépe. Ale zase mě napadlo, že kategorie "bavit" by se možná na post-rock aplikovat neměla, a byl jsem zase úplně na začátku. Ale naštěstí jsem už pár řádků popsal a recenzi z toho nějak udělám.

PS: A nebyl celý můj vnitřní boj vlatně úplně zbytečný? "What We Must" totiž nenese jméno Jaga Jazzist, ale jen Jaga, tudíž jde vlastně o úplně jinou skupinu než ta, která vydala mé oblíbené nu-jazzové desky.

CD k recenzi poskytla distribuce Panther.

Album: Jaga - What We Must
Hodnocení: 6/10
Celkový čas: 46:05
Skladby: All I Know Is Tonight, Stardust Hotel, For All You Happy People, Oslo Skyline, Swedenborgske Rom, Mikado, I Have A Ghost, Now What?