Electric Six jsou divná banda. Což ale není nic překvapivého. Pokud totiž dneska chcete být populární a komerčně úspěšnou kapelou, normalita se jaksi nenosí. A čím jste pošahanější, tím větší jsou vaše šance. Jen tak se vám může (tak jako jim) povést dostat se do rotace na MTV nebo mít písničku třeba na soundtracku "Charlieho andílků". Prapůvodně jsem žil v představě, že jsou - podobně jako třeba naši Sunshine - další partou, která kloubí rockové riffy s tanečními rytmy a zvuky. Jenomže zas tak jednoduché to není. Protože pro tuhle elektrošestku platí, že když rock, tak na just (kolega Hynek promine) konvenční a mnohokrát omletý metal. A když dance, tak to disco, které jste slyšeli už tisíckrát a které vás spolehlivě zprudilo, už když jste ho slyšeli poprvé. Výsledek je zákonitě takový, že si vůbec nemůžete být jistí, jestli to s vámi jako posluchačem kapela myslí jen jako poněkud nekonvenční humor a nebo... probůh snad... nedejbože... vážně.

Electric Six chtějí na své druhé desce především bavit. Pro někoho to může být málo, pro někoho to jediné, co má v muzice dneska ještě cenu. A taky mají rádi retro, které je dnes v kurzu. A jsou z Detroitu. A všichni obstarožní rockeři už dávno vědí, že Detroit je město rocku. To byl pochopitelně vtip. Že jste to nepoznali? Tak to se pomalu začínáte ocitat přesně v intencích téhle party. A zároveň tím dostáváte i odpověď na otázku, jestli jsou opravdu tak zábavní. Jestliže některé desky po poslechu odkládám s jasným pocitem, že tohle snad znovu ani ne, a u jiných se už nemůžu dočkat, až si je pustím znovu, tak v tomto případě to bylo přesně někde mezi.

Možná je to i tím, že pánové nemají žádné zábrany. To si dnes dovolí málokdo. Electric Six ale často zacházejí až na hranu únosnosti. Taková "Dance Epidemic" jen neevokuje koketérii metalu s popem z počátku osmdesátých let, ta prostě jako by z některé tehdejší desky Def Leppard rovnou vypadla. Čímž chci naznačit, že oproti minulé desce je tu těch kdysi možná drsně znějících, ale dnes již nejen poněkud omšelých a zaprášených, ale hlavně krotkých kytar docela dost. To zajímavější se začíná odehrávat až od druhé třetiny desky. Tedy ne že by se tu kapela pouštěla do nějakého umění, jsou to pořád punkově jednoduché motivy, ale víc se tu hraje se zvukem i aranžemi. Přesně do toho všeho zapadá i queenovská cover verze "Radio Ga Ga". Syntetičnost zvuku z originálu je tu potlačena, zkreslená kytara naopak povýšena na základní stavební prvek, ale přesto se jen těžko zbavovat dojmu, že k originálu spíš vzhlíží s úctou, než že by ho parodovala.

Jak už bylo řečeno, album nemá nikterak vysoké ambice. Měřeno tímto úhlem pohledu je asi všechno v pořádku. Electric Six se ani trochu netváří, že by měli být jakkoliv trendotvorní, a dokonce ani nemají mesiášské komplexy spasitelů rocku. Takže vlastně záleží jen na tom, máte-li rádi jednoduché zkreslené kytary, a nebo jsou pro vás už úplně out. Protože kluky to evidentně baví a rozhodně nevypadá, že pokud zrovna vás to bavit nebude, budou se trápit a honem přemýšlet, jak to udělat, aby se udrželi na výsluní co nejdéle. A možná právě to jim dává největší šance na přežití.