Dnes obvyklou předmluvu zkrátím na minimum. Tuto neděli jsme měli dvanáct finalistů, kteří zazpívali písně svých idolů, a již tenhle počet natahuje délku článku víc, než je zdrávo.

První, kdo si vyzkoušel před diváky pódium Malé sportovní haly, byla Michaela Nosková, která stejně jako v semifinále sáhla po Shakiře, konkrétně po jejím prvním celosvětovém hitu "Whenever, Wherever". Když dozpívala a já slyšel hodnocení poroty, myslel jsem, že mám slyšiny. Stejně jako u "Underneath Your Clothes" Shakiru vůbec nezvládla a tentokrát ani neudýchala. Zkrátka a dobře, Shakira je specifická zpěvačka, s níž se Michaela nemůže vůbec rovnat. Jediné, co bych snad ocenil, byl její taneční projev, jinak ale docela slabota. Předseda poroty si nejspíš v konečném účtování myslel to samé, protože Michaelu tipoval na vyhazov.

Druhým finalistou byl Ali Amiri, a ač se mi to skoro ani nechce psát, musím uznat, že tentokrát si vybral písničku, která se pro něj velmi hodila a zazpíval ji velice dobře. I když "Maybe" Enrique Iglesiase opět přisladil a doprovodil několika lacinými gesty, jeho výkon patřil mezi to lepší, co jsme mohli v prvním finálovém večeru vidět a slyšet.

Klára Zaňková nastupovala do finále s lehkým prokletí své sestry Veroniky, a když jsem slyšel, že si vybrala vůbec první singl Alanis Morissette "You Oughta Know", začal jsem nad ní pomalu lámat hůl. Když ale začala zpívat, spadla mi čelist dolů a tuto polohu neopustila do doby, než přišel další účinkující. Klára skvěle frázovala, ještě lepší snad byla její angličtina a nejvíc mě překvapila energií, která se vzala neznámo kde. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím její výkon za jeden z nejlepších v SuperStar vůbec.

Po Kláře Zaňkové měl Filip Jankovič velice těžký úkol, předvést něco, co by stálo alespoň za řeč. Musím říct, že i on překvapil výběrem Ushera a jeho "U Remind Me", ale na rozdíl od své předchůdkyně spíš jen dobře tancoval. Jak správně podotkla porota, zpěv byl spíše doplňkovým sportem k jeho velice dobrému pohybovému projevu. Ono opravdu nejde poznat na pěti tónech, jestli Jankovič umí nebo neumí zpívat. Nevím, jestli to je pouze můj pocit, ale r'n'b mi k němu navíc moc nesedí.

Jedním z tragédů večera byla Monika Šramlová, která chtěla vylepšit reputaci Dido z minulého roku, ale nemám pocit, že by se jí to s "Don't Think Of Me" příliš vyvedlo. Zpočátku to nevypadalo tak hrozně, ale v podstatě celou písničku odzpívala pod tónem, a potvrdila tak předpoklady, které ji přisuzovala média posledních čtrnáct dnů. Na jejím jménu se stoprocentně shodla porota a i diváci, takže nebylo co řešit.

Michael Foret se snažil asi i trošku vypočítavě zapůsobit megahitem Dana Bárty "On My Head" ze "Snowborďáků". Upřímně řečeno, když jsem to slyšel, myslel jsem chvíli, že si dělá srandu. Bohužel nedělal. Jeho zpěv mi připomínal spíše špatnou parodii. Copak si neuvědomuje, že se s Danem Bártou může jen stěží rovnat, což mu samozřejmě připomněl i Bártův učitel zpěvu Eduard Klezla, který by ho v tomto kole vyřadil. Na druhou stranu, i když vypadal trošku jako Hurvínek na kolobrndě, mě jeho postup zase tak moc nepřekvapil.

Je jasné, že Kristýna Peterková, pokud se někde neobjeví její nahé fotky, se asi přízviska policajtka nezbaví. Dle vlastních slov nemá žádného vyloženého idola, a proto sáhla alespoň po "Torn" Natalie Imbrughlie, která jí je blízká. Opět ji zazpívala velice dobře a až si zvyknu na její divné frázování, kdy ona děsně protahuje a váže slabiky, budu ji možná chválit i více. Co mě ale u ní překvapilo nejvíce, byl její velice statický postoj, k čemuž jí asi napomohl výběr písničky.

Zatím to tak vypadá, že se v každém ročníku objeví člověk, který bere všechny okolo, jen mě ne. Takovým případem je letos Vlastimil Horváth, jenž si vybral mně ne moc sympatický slaďák "Nothing's Gonna Change My Mind" od Glenna Medeirose. Zazpíval ho vcelku hezky, ale trošku nechápu, proč mu lidi posílají hlasy, ale tuším, že to podobně jako u Anety záhy pochopím. Nicméně tentokrát mu jeden tón zpočátku trošku ujel, což by nebyla žádná tragédie, kdyby si to ke konci nezopakoval ještě v daleko větší míře.

Většina lidí považuje Gabrielu Al Dhábbu za největšího favorita, což je, jak víme z minulosti a ze zahraničí, velice zrádná pozice. Gabriela tuto úlohu potvrdila tak nějak napůl. Myslím, že ona je takový živel, který bude zajímavý, ať bude zpívat cokoliv, i když to je "Don't Speak" od No Doubt. Její výkon byl velice osobitý, ale jestli se chce stát SuperStar, bude muset na sobě přece jen ještě hodně pracovat.

Volba Michala Hudčeka, jenž by mohl být takovým ekvivalentem Tomáše Savky, který ale snad dopadne lépe než tento loňský finalista, byla zcela jasná. Z katalogu svých oblíbených Queen vyhrábl "Too Much Love Will Kill You", kterou si střihl s gustem, s výborným frázováním, zkrátka skvěle. Před jeho čistým a hutným projevem klobouk dolů.

Mladičká Janika Kolářová si z Brna přivezla pořádnou porci smůly. Když nastoupila s "Welcome To My Truth", bylo na ní vidět, že nervy by si mohla s sebou nést v kyblíčku. Výběrem hodně výrazné Anastacie si také příliš nepomohla, kousek zazpívala zcela mimo, v některých částech jí nebylo vůbec rozumět a co bylo asi naprosto nejhorší - nebylo poznat, o jakou písničku vlastně jde. Přestože ji nejmenoval jediný porotce a vyřazení si nezasloužila, opustila soutěž společně s Monikou Šramlovou.

Volba Petra Bendeho byla krásná, ale neuvěřitelně riskantní. U2 a jejich "With Or Without You" není nic lehkého a snad pouze Bono ji umí zazpívat tak, aby to znělo přirozeně. Petr Bende se s ní pral, seč mohl a nutno říct, že hlavně ve výškách měla nad ním "With Or Withou You" značně navrch. Jeho pohyby dopravního policajta k tomu také moc nepřispěly a Bende se na čekací lavici dočkal od poroty dvou nominací na vyhazov.

Stopka, kterou vyfasovala Monika Šramlová, se dala celkem očekávat, ona totiž postoupila z opravdu slabého semifinále, ale ta pro Janiku Kolářovou je už trošku překvapením. Myslím, že jí chyběla alespoň nějaká fanouškovská základna, což ve spojení s nepřesvědčivým výkonem znamenalo konec. Svoji klinickou smrt tentokrát přežila Michaela Nosková a také Michael Foret. Pokud bych měl sestavovat pořadí tohoto kola, bylo by asi následující. Celému pelotonu naprosto senzačně ujela Klára Zaňková, jenž měl na dohled Michal Hudček, kterého stíhalo trio Gabriela Al Dhábba, Vlastimil Horváth a Ali Amiri. Za touto vedoucí pěticí funěla malá skupinka ve složení Petr Bende, Kristýna Peterková a Filip Jankovič. Jako poslední do cíle v mém pomyslném závodě dojeli soutěžící v pořadí Janika Kolářová, Michael Foret, Michaela Nosková a Monika Šramlová.

Všichni finalisté zazpívali těsně před vyhlášením výsledků svoji první společnou píseň, která se nijak zvlášť neodlišovala od těch předchozích z minulého ročníku, pouze u téhle jsem měl neodbytný pocit, že jsem ji už někde slyšel. Příště nás čekají léta sedmdesátá, na shledanou za týden.