V poslední době bylo o Jamesi Harriesovi slyšet hlavně v souvislosti s jeho účastí na soundtracku a turné k filmu "Snowboarďáci". Na trutnovském festivalu Jazzinec však tenhle v Praze usazený písničkář vystoupil společně s pianistou Emilem Viklickým a kontrabasistou Petrem Dvorským.
© V. Kostelecky / musicserver.cz Před několika dny jsme vám nabídli
report z koncertu
Karla Plíhala, jenž se uskutečnil v rámci trutnovského festivalu
Jazzinec. Pod stejnou záštitou proběhlo i páteční aprílové vystoupení písničkáře
Jamese Harriese s pianistou a skladatelem
Emilem Viklickým a kontrabasistou Petrem Dvorským. Před dvěma lety natočil Harries s těmito skvělými muzikanty povedenou desku "
The Straight Street Session" a od té doby společně i příležitostně vystupují. Vzhledem k mnoha dalším aktivitám všech zúčastněných jsou jejich koncerty vždy malým hudebním svátkem, což stoprocentně platilo i o tom trutnovském. Jedinečnost tamního vystoupení byla ještě znásobena speciální dramaturgií večera. První polovinu vyplnily kratičké sólové "představovačky" a až po přestávce následoval hlavní chod, při kterém se na pódiu sešli všichni tři dohromady.
© V. Kostelecký / musicserver.cz Jako první předstoupil před vyprodaný sál Emil Viklický. Je zřejmě zbytečné rozprávět tady o kvalitách našeho předního jazzového pianisty. Kromě nesporných instrumentálních a skladatelských schopností má však Viklického hudební působení ještě jeden velmi důležitý rozměr. Svým přístupem sympaticky nabourává zaběhnuté představy o jazzmanech jako o hudebních elitářích, vážných a nepřístupných to pánech, kteří si žijí ve svých pro většinu posluchačů nesrozumitelných světech. Šíře Viklického hudebních aktivit je obrovská - od "moravské lidovky" až kamsi k elektronické hudbě (viz spolupráce na desce "
Breathing Geometry" skupiny
Alvik). Primárně se věnuje jazzu, případně klasice, ale inspiraci nachází stejně tak v popu či rocku. Svůj naprosto svobodný přístup k hudbě jako k "médiu" bez žánrových hranic potvrdil i v Trutnově, kde ve zcela osobité a hlavně velmi zábavné verzi vystřihl nejprve slavnou skladbu Jaroslava Ježka "Klobouk ve křoví" a následně ještě slavnější beatlesáckou klasiku "All You Need Is Love".
Poté dostal prostor mladý, přesto již i ve světě uznávaný kontrabasista
Petr Dvorský. Toho mimochodem "skvěle" informovaný časopis
Květy zaměnil ve festivalové upoutávce nazvané "Dvorský a jazz?" za slavného slovenského operního pěvce. Zázračně omládlý Pet(e)r Dvorský se tedy nejprve všem omluvil (že bohužel nezazpívá) a následně předvedl své instrumentální mistrovství ve dvou kratších kompozicích (Brown, Reiner).
© V. Kostelecký / musicserver.cz Nejvíc se ale logicky čekalo na příchod Jamese Harriese, který v Trutnově vystoupil již několikrát a jeho pozice u místního publika by se dala nejlépe popsat parafrází jednoho slavného výroku: "Jeho Trutnované mu rozumějí". Přijetí bylo nejen díky mnoha teenage fanynkám bouřlivé a i ty, kteří na jeho vystoupení zavítali poprvé třeba jen ze zvědavosti, si Harries musel získat hned, co se objevil na pódiu. Tenhle v Česku usazený Brit je totiž nejen skvělým zpěvákem a muzikantem (léta se živil jako saxofonista po manchesterských klubech), ale má také obrovské charisma, osobní kouzlo a navíc talent bavit lidi. Jeho taktika je prostá - nejprve vás uhrane (čti: zatlačí do sedadla, nažene husí kůži nebo silné mrazení v zádech) svým zpěvem, aby vás vzápětí rozesmál vyprávěním o tlusté Američance, která zajídá koblihy cibulovými chipsy... Zcela obyčejné historky jsou v jeho podání - i díky roztomile nedokonalé češtině - vždycky zábavné. Na pódiu působí naprosto bezprostředně a uvolněně i ve chvílích, kdy nechá naplno rozeznít svůj podmanivý, naléhavý, lehce nakřáplý hlas (garantuji vám, že až zažijete jeho sílu naživo, zapomenete na
Bona i na Thoma Yorkea).
© V. Kostelecký / musicserver.cz Harries publikum navnadil jednou skladbou, aby se po "divadelní" pauze vrátil tentokrát už i s oběma svými hvězdnými spoluhráči. V triu zazněly především skladby z již zmiňované desky "The Straight Street Session", ale došlo též na několik novinek (škoda jen, že se nedostalo na písničky z Harriesova stylově úžasně barevného debutu "Chapter IV").
Petr Dvorský působící po většinu času jako nenápadný, skvěle seřízený "podvozek", vystřeloval k ekvilibristickým sólům, Emil Viklický, hrající doslova celým svým tělem, bedlivě sledoval své dva mladší "svěřence" a jemně jim přihrával a
James Harries hrál a hlavně zpíval až "uši přecházely" - procítěně, naléhavě, místy až plačtivě. Skvěle vyzněly skladby "Sci-fi Film", "I'm Happy", "All I Need" nebo "Moving", naprostým vrcholem však bylo provedení skladby "Angelina", v níž Harries svým zpěvem vzdouval obrovsky emotivní (ne však patetické) "vlny", na kterých si mohl obrazně řečeno "zasurfovat" jak fanda jazzu, tak vyznavač rocku. Rockové nasazení a feeling, ale stejně tak folková osobní výpověď a cítění a frázování "starého" jazzmana - to vše totiž k Harriesově výrazu neodmyslitelně patří a činí ho tak osobitým a nezaměnitelným.
S přibývajícím časem se muzikanti stále více osmělovali a klasický jazzový mustr, kdy je skladba přetínána jednotlivými sóly, ustupoval volnější improvizaci, čemuž dokonale nahrávala i atmosféra v sále - lidé v publiku se zapojovali, živě reagovali, takže se není co divit, že kapela musela přidávat celkem snad čtyřikrát. Koncert se skutečně jedinečnou, silnou atmosférou tak skončil až krátce poté, co Harries usoudil, že
"už je čas jít do hospody a kecat...".
Vy, kdo jste už Jamese Harriese naživo někdy zažili, teď, doufejme, souhlasně pokyvujete hlavou, no a vy ostatní byste měli brzy napravit, co jste zatím zameškávali, protože tak silných, autentických osobností (u nichž srovnání s Bobem Dylanem nebo Jeffem Buckleym nezní vůbec jako vtip) se po českých, potažmo světových pódiích momentálně mnoho nepohybuje, to mi věřte!
Emil Vikický, Petr Dvorský, Koncertní síň Bohuslava Martinů, Trutnov, 1.4.2005