Když kdysi Thomas Bangalter a Guy-Manuel de Homem Christo koncertovali ještě jako rocková kapela, popsali jejich tvorbu (tuším) v Melody Makeru jako daft punk. Oni pak zahodili kytary, koupili Roland 909 a vrhli se na house. Od té doby jejich název tak trochu klame tělem, punk to rozhodně není a natvrdlí také nejsou. Ba naopak, jejich alba "Homework" a "Discovery" lze dnes už považovat za klasické nahrávky taneční elektronické hudby. První album objevilo po letech svůdnost spojení repetitivního house a funku a stalo se vlajkovou lodí francouzské taneční scény konce 90. let (Dimitri From Paris, Cassius, Motorbass). Druhé album "Discovery" si pohrávalo s klasickými klišé disco music 80. let a do nového tisíciletí uvedlo jeho revival. "Human After All" přichází do jiné doby než bezstarostné "Discovery" a je to na něm znát. Je podstatně nepříjemnější a více znepokojující než óda na diskotékovou éru před AIDS ("Discovery") i raveovou radostí napájený "Homework". Pokud jste od Daft Punk čekali pořádné taneční album, které vás vytáhne na parket a nechá tancovat celou noc, pak vás asi zklamu. Kdyby "Human After All" byla sci-fi knížka o povstání robotů v přetechnizovaném světě, končila by vítězstvím robotů. Co jiného má být vzkaz poslední skladby "Emotion", ve které nepřirozené zmodulovaný jakoby robotický hlas donekonečně opakuje "emotion...emotion".

Začněme z toho horšího konce. Daft Punk byli vždy mistry hudebního minimalismu, který ale stále zněl jednodušeji, než ve skutečnosti byl. Na "Human After All" jsem ale měl na příliš mnoha místech pocit, že už nejde o minimalismus, ale o nedostatek nápadů. Například první singl "Robot Rock" je kompletně stvořen z úvodních sedmi (!) sekund skladby "Release The Beast" rockové kapely ze 70. let Breakwater. Je to lenost nebo mistrovská miniatura? Tak či onak, po dvou minutách hledáte tlačítko skip. "Make Love" zase tvoří donekonečna smyčkovaný klávesový motiv. Něco tady nehraje. Na druhou stranu je "Human After All" velmi chytrá deska, která si pohrává s kulturními narážkami ("Technology", "Television Rules The Nation") a na albu se přímo učebnicově promítá paranoia uvadající taneční scény. To, co bylo kdysi extází, se v neustálém stupňování mění v mučící nástroj ("The Prime Time Of Your Life") a slastná zmodulovaná slapová basa se v "Steam Machine" stává uším nebezpečným zvukem. Tolik protěžovaný zvuk elektrické kytary zase odkazuje na styčné plochy rocku a taneční hudby, jejichž schizma jako kdyby se Dafts snažili znovu spojit. Podceňovat tyto detaily by znamenalo ochudit se o důležitý rozměr "Human After All".

Skoro to až vypadá, že se Daft Punk zamotali do kraftwerkovského mýtu o robotí kapele, ironických vyjádřeních o budoucnosti hudby, až sami přestali rozlišovat, co je nahrané a co je opravdové. Na "Human After All" pro škodu věci nabízejí příliš mnoho sarkastických šlehů, příliš mnoho metanarativních her a zoufale málo chytlavých melodií. Která z devíti skladeb bude trhat stropy tanečních klubů a dovádět tanečníky do vytržení? Stěží jedna - "Robot Rock". Nové Daft Punk si raději zařaďte mezi současné "taneční" producenty jako Kiki, Mylo nebo LCD Soundsystem, pro které je taneční hudba napojena na obsáhlejší kulturní kontext mimo kluby a mimo čistou zábavu. Dobrá zpráva pro intelektuální hledače významů, špatná pro ty, kteří se prostě chtějí jen bavit.

"Human After All" nakonec přes všechny moje výhrady (doplň: zděšení, neporozumění, dezinterpretace) dopadlo podstatně lépe než poslední pokusy jejich kolegů z tanečního pantheonu - Chemical Brothers nebo Prodigy. Odhodlali se pustit do pro ně netypických vod, respektujme to. Sice se mi stýská po "Digital Love" a "Da Funk", asi jako se mi stýská po "Poison" nebo "Block Rocking Beats", ale myslím, že své směřování si Daft Punk dokáží obhájit podstatně lépe než zmíněné kapely. Netuším vůbec, co na toto album řeknou mlaďoši, kteří nevyrůstali s "Homework". Daft Punk jsou ironičtí, experimentátorští, nespokojení, ledabylí... Buďme rádi, že jsou nějací.