Poslední Frusciantův pokus o únik z tvůrčích bariér

06.04.2005 05:00 - Ondřej Pravda | foto: facebook interpreta

Závěrečná položka "Curtains" ze šestialbového projektu kytaristy RHCP Johna Fruscianteho se obloukem vrací k jednoduchým kytarovým písničkám. V jejich klidné atmosféře můžete meditovat, zda se Johnovi podařilo překročit tvůrčí bariéry. Každopádně tahle deska je nejnormálnější a nejen proto asi nejlepší z celé série.
8/10

John Frusciante - Curtains

Skladby: The Past Recedes, Lever Pulled, Anne, The Real, A Name, Control, Your Warning, Hope, Ascension, Time Tonight, Leap Your Bar
Celkový čas: 33:44
Vydavatel: Warner Music
Při poslechu poslední desky "Curtains" ze šestialbového projektu Johna Fruscianteho a spolupracovníků nelze s trochou ironie nesouhlasit s krátkým komentářem na stránkách samotného hlavního autora. Tam se v souvislosti s ukončením série píše o tom, že se tak stává "naštěstí". Než ale krátce zhodnotíme celou sérii, pojďme se podívat za závěsy. Po bitvě je každý generál, takže těžko zpětně posoudit, zda bych to řekl před poslechem desky, ale ani se nedivím jejímu zvuku. Po všech těch různých stylových úkrocích a pokusech s hosty a mašinkami chápu Johna, že na to šel co nejjednodušeji. Desku nahrával v obýváku jen se svou kytarou a pak dohrál pár stop, při kterých mu pomáhalo i několik kamarádů.

Ačkoliv je v bookletu uvedeno, že John hrál i na piáno, elektrickou basu, smyčce, mellotron, klávesy (ano, to všechno zazní), naprosto převládající zvuk desky je akustickokytarový. Do něj ve dvou, třech skladbách zazní silněji i kytara elektrická (v pár dalších si ji ani moc neuvědomíte), se kterou mu vypomohl Omar Rodriguez z Mars Volta. Ale poklidná atmosféra desky tím není narušena, snad kromě závěru "Anne", kde by Johnův rukopis poznali snad i nehorliví fanoušci RHCP. Převažující akustika přitom neznamená "folkovou" jednotvárnost. Třeba "Control" se stoptimy a vlnivou intenzitou lze těžko označit za typickou skladbu. Kromě poklidné lze atmosféru označit i díky textům za smutnou, což u Johna těžko překvapí. Přitom jeho procítěný vokál v té mizérii zároveň dává určitou naději, i v tak pesimistické a snad i ironicky nazvané "Hope".

Ještě k těm textům - i zde je všechno při starém: Na jejich výklad byste potřebovali autora, a dost možná ani on by vám neřekl, zda chtěl něco konkrétního říct (kdo jakkoliv pochopil "A Name", má bod). Když však nesledujete text v bookletu a necháte se omývat hudební křehkostí většiny skladeb (za všechny "Ascension"), zapomenete snadno na různé výhrady. Podobně jako u svých "velkých" sólovek John rozumně zvolil tříminutové skladby, které skončí, když už autor nemá textově co říci.

Bylo by to pro Johna určitě zklamáním, kdyby si mohl přečíst mé mudrování o jeho deskách zde na musicserver.cz a právě teď by se dozvěděl můj názor, že přes jeho řeči o snaze vybočit z bariér při tvorbě HUDBY, přes jeho různé experimenty mu stejně nejvíc sluší akustickoelektrická kytara dobarvená ostatními nástroji a jeho vokál, jako tomu je na desce "Curtains" (nebo jeho velkofiremních sólovkách). Ještě tak pokusy o náhled do elektronického hájemství vyzněly zajímavě, ale nadšení z gotickopostpunkových kytar už je příliš osobní (zahleděnou) věcí Johna a jeho kamarádů, na "obyčejného" posluchače těžko přenositelnou. Ale je dobře, že jsme si díky šestialbové sérii pod hlavičkou vydavatelství Record Collection mohli Johnovy tvůrčí procesy poslechnout a zkusit pochopit. Přes různé výhrady je nutno ocenit, kolik slušné hudby dokázal John se svými kamarády složit za půl roku. Co by za to jiní dali. A ještě jedna věc se mu vzít nedá - na rozdíl od našeho lžipremiéra a "jeho" strany to John Frusciante opravdu myslí upřímně a jde do toho citově naplno.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY