Při příležitosti samotným Glenem Hansardem "vyžádaného" koncertu v divadle Archa jsem si chtěl tohoto irského zrzka s jeho partou už konečně nějak "zarámovat". Přes veškerou glorifikaci, která se na The Frames snáší, jsem byl neustále na pochybách, zda jsou opravdu natolik skvělí, jak všichni píší. Jejich alba mě nikdy naplno nepřesvědčila a musím říct, že ačkoliv jsou oslavováni především pro své živé výstupy, právě onen v Brně natočený koncert, vydaný u Indies jakožto "Breadcrumb Trail", mě nechal na rozpacích o to víc. Až fyzicky cítím, jak se na mě po takovém "rouhání" snáší veškerá zlost oddaných českých fanoušků. Ale právě v tom vidím hlavní problém. Bezmezná adorace The Frames, myslím, že patřičně umocněna vášnivou propagací Jiřího Černého (nejtypičtějším příkladem je dnes už památná "Noc s Andělem" právě s The Frames), podle mě zkrátka není na místě.

Jistě, Hansard umí napsat silnou píseň a kapela je přes rozličné personální obměny výborně sehraná. Za normálních okolností by to stačilo k pochvale na dva odstavce a pohlazení. Jenže si nemůžu pomoct, na mě to všechno působí tak nějak unyle. Pomalý rozjezd většiny písní vždy následuje energické zakončení, místy dokonce hluková stěna (v takových chvílích jsem měl na moment pocit, že jsem i podlehl). Vše je bezchybně, jaksi s přehledem odehrané a komunikace se "svým" publikem je pro Glena evidentně radost. Nevadí, že historku o tom, kterak v šestnácti koupil své přítelkyni hrob jakožto důkaz své lásky, vypráví už X let. Vybízení ke zpěvu se vždy setkalo s odezvou a zejména něžňounké dívčí hlásky, linoucí se často na požádání z publika, Glena evidentně příjemně šimraly po celém těle. Jenže tenhle patos je přesně to, co jsem neustál. Ne ne, nechci si hrát na tvrďáka a bavit se na úkor něčích emocionálních výlevů, ostatně mezi mými top ten kapelami jsou skoro samí "srdcerváči", ale The Frames mi přišli tak nějak bez chuti.

Je fakt, že české publikum věnovalo písničkářství s dávkou potemnělého sentimentu vždy hodně pozornosti a samotný Glen Hansard má k Česku (zejména k Valašskému Meziříčí) výjimečný vztah. (Tady si neodpustím malý tip v podobě australských melancholiků The Devastations, kteří by se dali v mnoha ohledech k The Frames přirovnat, dle mého soudu je co do originality a emotivnosti jednoznačně předčí, a na které přišlo loni do Akropole ostudných osm lidí!!) Uznávám, že Hansardova plachost a evidentně nehraná antihvězdnost působí v přímém kontaktu do jisté míry okouzlujícím dojmem. Jen jsem se po celou dobu koncertu nemohl zbavit dojmu, že se hraje především pro náctileté holky s korálky a potrhanými tričky. Samozřejmě, na tom by nebylo vůbec nic špatného, kdyby však právě nešlo o ty The Frames, kteří jsou řazeni po bok (v domovském Irsku je, co se týče popularity dokonce převyšují) U2 a kdyby nebyl Hansardův um srovnáván s Dylanovým.

Většina přítomných v sále se ale evidentně velmi dobře bavila a můj pocit z koncertu se pravděpodobně zcela rozchází s dojmem většiny. To bylo znát především, když v plném, notně přetopeném sále propuklo veselí z očekávaných hitů. "Lay Me Dow" nebo "Star, Star" jsou v živém provedení vskutku silné písně a oblíbená "Revelate" uvedla několik dívek do nefalšovaného "bítlsáckého" transu. Je také jistě dobrým znamením do budoucna, že písně z nové desky "Burn The Maps" vyzněly v kontextu celého večera nejsilněji.

Kdo mě však nakonec upoutal mnohem víc, byla předkapela Slot & Shade. Vcelku neškodně vypadající mladíci zahráli set vynikajících skladeb a já jenom zíral, kde se to v nich bere. Pravda, došlo i na slabší místa, ale taková nefalšovaná energie a radost z hraní, jakkoliv to zní jako klišé, se jen tak nevidí. Erik Ištvánfy sice nemá bůhvíjaký hlas, ale přesto působil naprosto přesvědčivě a Tomáš Vondráček s hendrixovským "květákem" na hlavě si se svou naivně pokreslenou elektrikou určitě moc dobře rozumí. The Frames sice slavili v Arše další z řady koncertních úspěchů a nepochybuji o tom, že se tu znovu brzy objeví, jen si nejsem jistý, jestli je nutné na každý jejich "český" koncert chodit. Snad se jen jít přesvědčit, jestli to bude také tolik zavánět nudou, jako tomu bylo 12. února v Arše.

PS: Během koncertu jsem si všiml, že bylo celkem slušně zaplněno předsálí, krapítek otrávenými, konzumujícími diváky, kteří mi tím trochu potvrdili, že můj článek zase nebude tak úplně "mimo mísu".

The Frames, Slot & Shade, Divadlo Archa, Praha, 12.2.2005