Glen Hansard, dost možná nejvýraznější písničkář své generace, kterému před pár týdny už podruhé o fous utekla cena Grammy, na níž byl v kategorii "Best Folk Album" nominován za svůj nejnovější počin "Didn't He Ramble", si v rámci svého evropského turné naplánoval tři zastávky v České republice a po minulém týdnu, kdy se se svým desetičlenným bandem ukázal v Brně, dorazil i do Prahy, kde si o tomto víkendu naplánoval hned dvojici koncertů v Divadle Archa.

Předskokana mu dělala žena, kterou už si s ním po všech těch životních peripetiích ani ti nejoptimističtější fanoušci nedokázali představit: Markéta Irglová. Rodačka z Valašského Meziříčí, která před několika lety z New Yorku přesídlila na Island, na němž nyní s manželem vychovává své dvě děti, usedla o osmé večerní k pianu a třičtvrtě hodiny jen za jeho doprovodu zpívala písně převážně ze svých dvou sólových alb "Anar" a "Muna".

I přes viditelné nachlazení jí to zpívalo čistě a mezi songy jako "If You Want Me" nebo "Let Me Fall In Love" se svým neškoleným vypravěčstvím podělila o to, jak jí jednoho dne přistála v mailu pozvánka na Hansardovo turné a tak se rozhodla, že na něj i s dětmi vyrazí. Ve svých skromných promluvách se ale podělila i o to, že zbrusu nová píseň "Remember Me", která je mimochodem výtečná, je inspirována vynikajícím filmem "Večný svit neposkvrněné mysli" a je o seznámení se s lidmi, u nichž máte pocit, že je dokonale znáte už ze svých minulých životů. Nebo že skladba "This Right Here", kterou zpěvačka věnovala rodičům, je o užívání si přítomného momentu.

Momentů, které jste si mohli užít, bylo ale v Divadle Archa nepočítaně. Třeba hned ten úvodní, kdy se Glen Hansard jen tak bez mikrofonu vydal na okraj pódia, aby osvětlen jediným reflektorem odzpíval mlčky vnímajícímu sálu píseň "Grace Beneath The Pines" jen za doprovodu svých smyčcových a dechových trojic. Nebo ten jen o pár minut později, když se dublinský umělec opřel do novinky "My Little Ruin" tak, až mu z toho vypětí tvář zrudla z hrdla se valícími emocemi. Právě kvůli takovým chvílím lidé na pětačtyřicetiletého umělce chodí i poté, co omámení z oscarového filmu "Once" opadlo.

Příležitostí ke zničujícímu řevu, během něhož si máte chuť rozdrásat kůži do krve, tentokrát bohužel nebylo tolik, co třeba na nezapomenutelném koncertě ve Valašském Meziříčí před třemi lety, to ale neznamená, že by návštěvníci odcházeli ochuzeni. Kdo chtěl řvát z plna hrdla, dočkal se tryzny "When Your Mind's Made Up", jinak bylo ale na Hansardovi vidět, že setlist stavěl tak, aby působil pestře, čerstvě a muzikantsky atraktivně, proto například velkolepé orchestrace z písní The Frames byly potlačeny na úkor novějších skladeb z dvou sólových desek, jenž tvořily páteř setlistu a které spíš než řev prodávají muzikantskou virtuozitu všech zúčastněných.

Z té první si zaslouží zmínku dupák a Mupetí vložkou proložená "Lowly Deserter" s výborným sólem na trombón v podání Curtise Fowlkese a prodloužená verze naléhavé "This Gift", z té druhé zaznělo téměř vše a vytknout před závorku není co, protože co song, to zážitek. "McCormack's Wall" prodala nejen historka o opilém dopoledni korunovaném nechtěným bromance, ale i sólo na violu v irsky znějící dohře. Ve "Wedding Ring" opět exceloval famózní trombónista, který si kromě sóla i zazpíval a sklidil za to jeden z nejhlasitějších aplausů večera. "Paying My Way" zase utkvěla přítomným díky vtipně vypointované historce o zpěvákově otci milujícím alkohol a hudbu Toma Jonese.

Asi nejvíce jsme se ale nasmáli u starší skladby "Come Away To The Water", kterou Hansard uvedl vzpomínkou na to, jak ji bezelstně poslal T Bone Burnettovi do vznikajícího soundtracku k "Hunger Games", který mu díky nahrání skladby zprostředkoval setkání s Adamem Levinem z Maroon 5, který ji pro film ke Glenově překvapení nazpíval. Irský bard a busker tak vyprávěl, s jakou nechutí za hvězdou z hitparád jel, aby pak Levine jeho připravenou nenávist z nechtěného setkání naprosto rozbil okouzlujícím a přátelským jednáním a nečekaní spojenci spolu pak dlouho popíjeli Levinovy čaje a džusy a zpívali staré songy od The Rolling Stones. A s nadsázkou tak vykládal, jak se svým novým kamarádem chodí na jógu a pilates kdykoliv je v L.A.

Slávu v oblibě příliš nemající umělec, jenž za své přátele může považovat i Boba Dylana nebo Eddieho Veddera z Pearl Jam, toho během dvou a půl hodin v divadle ukázal spousty. Mimo jiné také se svými kumpány vylezl na zvukařský pult na opačné straně sálu, aby tam bez mikrofonů vystřihli "Say It To Me Now" a "Gold", po další veselé historce o přání k narozeninám pro Václava Havla pozval na pódium Jaroslava Hutku, s nímž si dal duet a nakonec se vrátila i Markéta Irglová a u jednoho mikrofonu a s celou muzikantskou skvadrou za zády dali "Falling Slowly" a se Zuzanou Irglovou pak ještě i "I Have Loved You Wrong". Ve všech případech platí, že to bylo něco neuvěřitelného.

Vůbec nejvíc se ale Hansard ohromě bavil. Oproti letnímu koncertu na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde hrál jen ve dvojici s kontrabasistou, na něm opět bylo vidět, jak strašně moc ho baví hrát v kapele s tolika výbornými hráči. S každým z nich v průběhu koncertu navazoval kontakt, gestikulací si je podle potřeby dirigoval, aby je přiváděl k nečekaným improvizacím a vůbec bylo vidět, že tou hudbou jednoduše žije. Důkaz místo slibů? "Her Mercy". Jakmile se ke Glenově a Markétině hlasu postupně přidávala akustická i elektrická kytara, basa, bicí, klavír, tamburína, smyčcové trio, dechové složka a v závěru vygradovala do muzikantské extáze přecházející do útržku z "Baby Please Don't Go" a zase zpátky, bylo zřejmé, proč její místo bylo až úplně na konci. Tohle byl rock'n'roll jako víno. Ale ne jako žánr. Jako způsob života.

Glen Hansard v Praze opět dokázal, že je mezi folkaři mistrem z nejlepších a když vyřízené publikum složené ze všech generací o půl dvanácté v noci vypustil zpátky do reálného světa, nechal je přesvědčené o tom, že při jakékoliv z jeho příštích návštěv nesmí za žádnou cenu chybět.