Jméno Earl Zinger je jedním z několika pseudonymů britského DJe Roba Gallaghera, pod nímž nedávno vydal v pořadí druhé album "Speaker Stack Commandments". To si, stejně jako jejího předchůdce, nejvíce užijí ti, kteří mají rádi hudební všehochutě tanečního ražení. Více čtěte v naší recenzi.
7/10
Earl Zinger - Speaker Stack Commandments
Celkový čas: 51:07
Skladby: Deep Throat 1, Shit Is Banging, Only The Ridiculous Survive, Who Killed Saturday Night?, Best Session Ever, Speaker Stack Sound, 38 Bus Stop Man, Thames Crokadiles, City Suits And Hoxton Trash, Just Might Be, Skujan, 24, Heavy Hitter, Deep Throat 2, Zinger Fitness Video, 8 Month Of Reality, Just Killed A Sound, Adidas Jordans (Only One Pair Made), I Think They've All Gone Home Now
Abyste se v dnešní době stali alespoň trochu zajímavými, musíte se sakramentsky snažit. V uměleckém světě, který je podivných a všelijak odlišných lidí plný, to pak platí nejméně dvojnásobně. Rob Gallagher, bývalý člen zaniklého acid-jazzového seskupení Galliano, toto vyřešil tím, že hned několikrát změnil identitu. Od roku 1996, kdy se Galliano rozešli, si stihl říkat všelijak, přičemž asi největši úspěch sklidil s projektem Two Banks Of Four. Jako
Earl Zinger debutoval v roce 2002 sáhodlouze nazvanou nahrávkou "Put Your Phazers On Stun And Throw Your Health Food Skyward", na sklonku minulého roku se vrátil s novinkou "Speaker Stack Commandments". Obě zmíněné desky pouze potvrzují, co právě shrnutý životopis mírně napověděl - Robu Gallagherovi není nic svaté.
Všechny milovníky škatulek musím hned úvodem zklamat - deska "Speaker Stack Commandments" je takřka nezařaditelná. Jde o jakýsi kabaret na pomezí funku, soulu a hip-hopu s výraznou příměsí nejrůznějších tanečních odnoží, jazzu i blues, přičemž tento výčet zdaleka nezmínil vše (v několika skladbách Zinger navštíví dravé vody reggae, chvílemi se zase nechá strhnout proudem new wave). Libuje si v osmdesátých letech, v elektronice a syntetizátorech, nepřímo vzpomíná jména jako
Prince ("38 Bus Stop Man"),
The Doors (varhany písně "Who Killed Saturday Night?") či Stereo MC’s (typický beat v "Only The Ridiculous Survive").
Album otevírají hned dvě intra, a sice přehluboký prolog "Deep Throat 1" (něco ve stylu předmluvy Kabátího "Go Satane go") a funková dvouminutovka vysázená hip-hopovým beatem a syntetizátory, do zblbnutí omílající Zingerovo jméno. Právě úchylka neustále připomínat, kdo že vám to z placky hraje, mi na "Speaker Stack Commandments" neskonalým způsobem leze na nervy.
"Zinger" v intermezzu "24",
"Zinger" v Jamajkou načichlých kusech "Zinger's Fitness Video" a "8 Month Of Reality",
"Zinger" v popově laděném tracku "Adidas Jordans (Only One Pair Made)",
"Zinger",
"Zinger",
"Zinger".
Jinak jde o příjemné album, které rozhodně neurazí nikoho, kdo rád výše zmíněné hudební polohy. Gallagher má silný smysl pro atmosféru (chvílemi skoro až
strašidelná "Thames Crokadiles", doprovozená pohřebními varhany), pro humor (japonsko-anglický dialog v písni "Skujan", či swingový hidden track v rámci závěrečné "I Think They've All Gone Home Now"), hlavně však pro hitovost (optimistická "Just Might Be").
Ačkoli nejde o nijak zásádní nahrávku, "Speaker Stack Commandments" rozhodně stojí za pozornost. Ať už pro zmíněnou pestrost a netypičnost, či pro svoji nenásilnou taneční hybnost a všudypřítomný groove. Byť mírně narcistní, je Rob "Zinger" Gallagher sympatický hudebník. Ne vždy se vyvaruje klišovitosti, ale je s ním zábava.