Makrorecenze se na našem serveru začínají už pomalu stávat běžnou záležitostí. Jejich cílem je podívat se na nějakou zajímavou či jistým způsobem zásadní nahrávku z několika pohledů různých redaktorů, kteří by si jinak onu desku třeba ani neposlechli - stejně jako je to u běžných posluchačů. Nové album irských U2 "How To Dismantle An Atomic Bomb" je zcela jasným adeptem na makrorecenzi, jedná se o současnou největší rockovou kapelu a na novinku se čekalo několik let. Album okamžitě vtrhlo na vrcholy žebříčků s razanzí pilotního singlu "Vertigo", naše hlavní recenze měla výsledné hodnocení 8/10, jak ale nahrávku vidí dalších deset redaktorů musicserveru? Hodnocení je poměrně roztříštěné, album ale nepropadlo u nikoho. Tak vzhůru do čtení!

Luboš Kreč - 6/10

Asi nikdy bych o sobě neřekl, že jsem fanouškem U2. Irská čtyřka mě k sobě svou hudbou nikdy nevtáhla natolik, abych ji byl ochotný slepě následovat. Nicméně spoustu jejich písniček mám rád a poslední alba "All That You Can't Leave Behind" a "Pop" považuji za skvělé desky. V podobě "How To Dismantle An Atomic Bomb" se mi nicméně zračí jistá rutina, s níž ke své tvorbě U2 přistoupili. Na CD postrádám chytlavý motiv, který by mi řekl, že ti nápadití a vždy zajímaví chlapíci jsou zpět. Nikde neslyším dravost "Beatiful Day" ani podmanivost "Staring At The Sun". Novinkou se sice U2 vrátili kamsi ke svým kořenům, stíny "Joshua Tree" kolekci prostupují vcelku intenzivně, jenže těch opravdu silných momentů jsem našel zatraceně málo, tedy zatraceně málo na Bono Voxe a spol. To je asi hlavní problém U2 a jejich postavení: každý od nich očekává převratnost, ale oni jsou "jen" dobří hudebníci, kteří se někdy vyspí lépe a jindy hůře. Na "How To Dismantle An Atomic Bomb" se probudili možná do růžova, ale každopádně zůstali pod peřinou a všechno utloukli s opuchlýma očima. Je to slušné, ale zásadní určitě ne.

Karel Veselý - 6/10

Některé kapely přestanou být zajímavé už po druhé desce, U2 to vydrželo dvacet let. Obávám se ale, že začátek nového tisíciletí je nezastihl v příliš dobré formě. S novým albem "How To Dismantle An Atomic Bomb" se asi definitivně připojili do zástupu rockových dinosaurů, kteří vyprodávají stadiony jen zvukem svého jména a vydávají neurážlivé desky do počtu, které jen opatrně prodlužují jejich životnost na trhu. A to je pro kapelu kdysi tak proměnlivou špatná zpráva. Nová deska není špatná, nýbrž je - a je mi opravdu líto, že to vůbec musím o desce U2 říct - zbytečná. Hodina proběhne jako voda v řece a nezbude vůbec nic. Dobře, "HTDAAB" je lepší album než vykalkulované "All That You Can't Leave Behind", ale do experimentů, ať už více ("Achtung Baby", "Zooropa", projekt Passengers) nebo méně ("Pop") povedených, má strašně daleko. Jako kdyby se Bono a spol. vrátili zpět do dnů po "Rattle And Hum" a rozhodli se jít bezpečnější cestou než tou, kterou se ve skutečnosti na přelomu 90. let dali. Místo, aby se rozhodli vysmát své slávě a titulu Největší rocková kapela na světě, pokračují ve vyjetých kolejích stadiónových hrdinů. Desku podstatně vylepšuje zvonivý zvuk Edgeovy kytary, ale smůla je, že hraje jen dávno ohrané a provařené riffy ("All Because Of You" nebo "One Step Closer"). Bono se úpěnlivě snaží nikoho neurazit, není ani patetický jako na minulé desce ani cynický jako v dobách Zoo TV, vlastně není vůbec nijaký. Několik záchvěvů někdejší geniality (začátek "Miracle Drug, refrén "A Man And A Woman") zůstane zasunuto v záplavách balastu a průměru. Těžko uvěřit, že U2 v podstatě strávili čtyři roky a celou stopáž nejnovějšího alba jen pokusy, jak přesvědčit vážené posluchačstvo, že pořád ještě dokáží hrát rock. Jejich fanoušci už pravděpodobně také dospěli do politováníhodného stavu, ve kterém tvrdošíjně odmítají připustit, že rock či U2 měli nějakou další historii po "Joshua Tree", a proto jim nové album přijde docela dobré a budou se zase o něco více těšit, jak si na koncertě zabroukají staré pecky (poznali se fanoušci Rolling Stones?). Do toho klubu já opravdu nechci, pořád totiž ještě na světě existují kapely, které chtějí říct něco nového a stojí za poslech mnohem více než U2. Bohužel...

Vojta Kostelecký - 7/10

U2 natočili "klasické" album, které se bude prodávat po trakařích a fanoušci budou při jeho poslechu skákat tři metry do stropu. Ale není už to přeci jenom trochu nuda? Přiznejme si, trochu určitě. Jistě, "How To Dismantle An Atomic Bomb" o nějakou tu sezónu prodlouží bezkonkurenční kralování U2 klasickému bílému rocku, ale to by rozhodně neměl být impuls k tomu, abychom je ihned začali poplácávat po ramenou. Za několik většinou svižnějších skladeb si kapela určitě velkou pochvalu zaslouží - odvázaný singl "Vertigo", "All Because Of You" nebo valivá "Love And Peace Or Else" (zní jak od mladíčků Black Rebel Motorcycle Club, což je pěkný paradox, ne?), vesměs ale U2 konstruují "pouze" někdy povedené ("Miracle Drug", "Yahweh"), jindy spíš odvárkové ("Man And Women") variace svých někdejších hitů. Z některých skladeb je navíc i přes solidně nabroušené kytary a celkově moderní sound cítit zatuchlost osmdesátých let, což lze i v době libující si ve všem "retro" považovat za nepatrné mínus. Letos vyšly desítky a desítky lepších a daleko přínosnějších desek, přesto nelze tohle album jen tak odmávnout, protože svoje kvality jednoznačně má, navíc osobně Bonovi a spol. stále věřím, že to s námi - potažmo s celým tím pochroumaným světem - myslí opravdu upřímně. Ale jestli se budu k "Bombě" vracet aspoň tak často jako k předchozí řadovce, vám teď slíbit nemůžu.

Tomáš Parkan - 7/10

Představte si, že člověk prakticky nepoznamenaný U2, jako jsem já, má recenzovat jejich desku. Dobře, znám několik málo singlů, které jsou opravdu výborné, a celé album "Pop", které jsem ve své době velice obdivoval. Jinak ale jsem U2 nedotčený. Nebyl jsem dokonce schopný sledovat ani celý koncert z Bostonu, stejně jsem vždycky skončil u "With Or Without You", kde ležící Bono zpívá příležící dívce tuhle píseň. Geniální moment koncertu, jinak ale nuda. Nicméně s každou novou deskou slýchávám, jak jsou skvělí a čtu na ně oslavné ódy. Nejinak tomu je i u "HTDAAB", až jsem si řekl, že to s nimi jednou zkusím. Desku jsem pečlivě poslouchal a mám z ní pocit, jako by se přese mě převalila velká voda, která ale nezanechala sebemenší erozivní účinky. Pochopitelně jsou na ní výborné kousky v čele s úvodním singlem "Vertigo", který působí na U2 hodně syrově. Škoda, že podobným soundem nenaplnili celou desku. I když leckteří tvrdí, že se U2 v "City Of Blinding Lights" opakují, mě to právě u téhle písničky opravdu nevadí. Jsou na ní zkrátka slabší i silnější kousky, jako na valné většině desek. Proč se to ale vlastně u U2 tak moc řeší? Oni mají totiž velice nezáviděníhodnou pozici. U každé jejich desky se očekává, že přijdou s něčím novým, co posadí lidi na zadek. A zde je ten problém. Pokud budete očekávat od této desky něco převratného, budete nejspíš zklamáni jako já. Pokud se ale na "HTDAAB" budete dívat jako na jakoukoliv jinou desku a odmyslíte si ten humbuk kolem, časem zjistíte, že je to vlastně v podstatě fajn album. I tak ale nemám pocit, že by se můj vztah k U2 nějak zvlášť změnil. Rád si je poslechnu v rádiu, ale rozhodně nezačnu houfně nakupovat jejich předchozí alba.

Zuzka Macháčková - 7/10

U2 měli ve své kariéře dvě období, která v současnosti zřejmě střídají, alespoň to tak vypadá, když vedle sebe postavíte jejich čtyři roky staré album "All That You Can't Leave Behind" a novou desku. V osmdesátých letech je proslavily skladby, na které se asi už těžko někdy zapomene, zatímco v devadesátých letech spíše experimetovali. S "All That You Can't Leave Behind" překročili období nekomerčních singlů a vydali skladby po hudební stránce znovu přelomové, které vůbec nezanikají vedle "Joshua Tree" (tohle tvrdím ryze ze svého hlediska, "Joshua Tree" jsem slyšela retrospektivně a ne ve své době - tímto narážím na některé názory, že "Joshua Tree" je bezkonkurenční a nová tvorba U2 se mu nemůže rovnat - s tímto nemohu souhlasit). Nejdříve jsem měla dojem, že nová deska patří spíše k těm experimentálním výtvorům. Singl "Vertigo" mě nějak upomínal na období "Discoteque" a "Hold Me Thrill Me Kiss Me Kill Me", ne z hlediska žánru, ale jakoby U2 chtěli znovu dělat něco trochu jiného než ryze hitové skladby, více alternativního. Průvodní singl "Vertigo" je asi nejvíce překvapující, jsou to trochu jiní U2, než na jaké jsme byli zvyklí, ale spíš jen povrchově, ve své podstatě zůstávají U2 stejní. Skladby, které hovoří o nejvážnějších tématech (v případě U2 je to většinou válka), mají vysoký refrén a jsou spíše v rychlejším tempu, prostě žádné melancholické truchlení, ale spíše něco jako výzva (vzpomeňme třeba "Sunday Bloody Sunday"). Nicméně singl "Vertigo" je i docela zavádějící, v ostatních skladbách už poznáváte U2 mnohem víc, jednoduše žádný velký experiment, který jsem zmínila na začátku, se nekoná a možná je to dobře. Na několika místech nacházím hudební odkazy na jejich starší tvorbu a vůbec mi tahle deska přijde jako pokračování "War". Nicméně si nemohu pomoci, ale nenacházím tu tolik výrazných skladeb jako na jejich nejslavnějších deskách. Z tohoto tvrzení však vylučuji "City Of Blinding Lights", která působí, jako by stála úplně mimo ty ostatní, právě tahle skladba by mohla být dalším výrazným singlem. Noví U2 mi tedy připadají více alternativní a nekomerční a jistě má tato deska mnoho skrytých krás, které se objeví až časem po několikátém poslechu, ale mně osobně se jejich starší desky jako "War" nebo "Joshua Tree" líbily víc.

Luboš Svoboda - 8/10

Tak se bojím, že celá tato makrorecenze zas půjde stáhnout a zhustit do konstatování, že je to všechno pořád ta samá písnička. Budu se tvářit, jako že samo toto tvrzení není tak strašně obnošená vesta. A jako že se vlastně v ní vůbec nestydím vyjít mezi lidi. Ostatně mi nic jiného nezbývá, nemám nic šviháckého, v čem bych vylezl na balkón a ke shromážděnému davu pronesl jednu velkou pravdu, která by novou desku U2 rozmetala. Lichotník mi také nepřezdívají. Mám jen nepříjemné svrbění ve všech nervových zakončeních, že s "How To Dismantle An Atomic Bomb" není všechno úplně v pořádku. To na projev jaksi nestačí. Ještě že svědění určitě není vyvoláno nebezpečnou radiací, jejíž zbytky už před příchodem předchozího alba "All That You Can’t Leave Behind" snad definitivně zmizely z mínus třicátého patra Bonovy garáže. Tam totiž hračičkové z kapely po celá devadesátá léta nikterak úspěšně pitvali atomovky pomocí elektronických udělátek. Vyzbrojeni pouze kameny (rocks) a trpělivostí jsou teď schopni dostat se bombě i mně pod kůži mnohem snadněji. A pod kůží to vře. I vám bude. A pak se nemusíte zrovna začít poohlížet po nějakém šroubováku, abyste té bombě dali co proto. On ten svět maličko zlepšíte i jen tím, že vstřebáte snad ty nejlepší texty, co z U2 kdy vypadly. Ať je vám úchvatná "Original Of The Species" startovní metou ke krásné budoucnosti.

Dan Hájek - 8/10

Psát recenzi na desky takových hudebních es, jakými U2 bezesporu jsou, je vždy složité, ale určitě by se neměly dávat plusové body jen za to, že toho ta daná kapela dosáhla už hodně a stále skvěle funguje. Když jsem poprvé slyšel "How To Dismantle An Atomic Bomb", byl jsem osobně dost zklamán a říkal si, že to jsem asi špatně poslouchal a že by takovou nudu přeci U2 nenatočili. Naštěstí každý další poslech přinesl nějaké malé pozitivum a dostavilo se překlápění z původního špatného dojmu v ten lepší. Pilotní singl "Vertigo" s grácií vydařeného klipu vtrhl do éteru a jeho inspirace garage rockem dodává tu správnou dynamiku, která mě vždycky na téhle partě bavila. "How To Dismantle An Atomic Bomb" je spíše návratem ke klasickému soundu U2 a následovníkem docela slušné desky "All That You Can't Leave Behind". Jen škoda, že The Edge si nedal pozor a ve vydařené "City Of Blind Lights" vystřihl kytarové riffy, ve kterých mě poplácal na rameni můj starý dobrý kamarád jménem "Where The Streets Have No Name" z desky "The Joshua Tree". Bono neztratil nic ze svého výrazu a musí se uznat, že ve skladbách "Miracle Drug", "Sometimes You Can't Make It On Your Own" nebo "Crumbs From Your Table" dokáže okouzlit jako zamlada. Na druhou stranu mě na nové desce U2 docela překvapilo to, že dokonale zapomněli na nějaké to experimentování a vsadili na čistě rockový zvuk, i když jim to v dobách minulých šlo velmi dobře. "How To Dismantle An Atomic Bomb" asi nepřekoná mou oblibu desek "Achtung Baby", "Pop" nebo "Zooropa" - na tomto triu nacházím věci, které mnou přeci jen více hýbou a oslovují mě. V kontextu s minulou deskou "All That You Can't Leave Behind" si myslím, že "How To Dismantle An Atomic Bomb" vychází v lepším světle. U2 už nejsou žádní mladíci, kteří by chtěli předvádět nějaká divoká čísla ve víru nespoutané hudební energie. Závěrem se však nemohu ubránit tomu, že si mě letos trochu více přeci jen získali R.E.M. s deskou "Around The Sun" - možná jsem divný, ale je to tak, sorry, Bono.

Radek Antl - 9/10

Tak už jsem asi pochopil, jak to ten Bono vlastně myslel. Ona tvrdost a nekompromisnost, kterou v souvislosti s "How To Dismantle An Atomic Bomb" provolával do světa, není v rychlosti či hudební agresivitě. Spočívá v přístupu. To, že obsah tvoří povětšinou baladické skladby, přece ještě neznamená, že deska musí být vyměklou změtí přesládlých stenů o lásce a pásce. Pusťte si například "Love And Peace Or Else", jejíž pozvolné tempo se líně rozvaluje na hutném spodku kytar a basy, a pochopíte, co mám na mysli. Hlavně je třeba věnovat desce soustředěnost, čas a trpělivost. Teprve po dobré desítce poslechů totiž přestane být onou nevýraznou kaší průměrných písní a ukáže vám svoji skutečnou sílu, začne na vás promlouvat skrze skryté momenty, upozorní vás na všechny ty muzikantské i aranžerské vychytávky, které jste napoprvé neměli šanci postřehnout (například ozvěny sborů ve "Vertigu"). I proto se vyplatí poslouchat ji přes sluchátka (užijete si vypiplaný zvuk kytar), stejně jako se vyplatí vnímat textovou složku písní (i přes to, že mají myšlenku, jsou Bonova slovní spojení srozumitelná i pro naprosté začátečníky). "How To Dismantle An Atomic Bomb" je z těch desek, u nichž vám přijde nepřístojné poslouchat je jako pouhou kulisu k jiné činnosti (viz Bonův frenetický zpěv v "Sometimes You Can't Make It On Your Own" či "Original Of The Species"); vyžádá si vaši naprostou pozornost. Jde o počin silný, vyrovnaný, ze všech stran dotažený až do samotinkého konce. Jen jedna věc mi na něm chybí - jak mám sakra rozštelovat tu zatracenou atomovku?

Michal Koch - 9/10

Kouzlo tohoto alba určitě nelze odhalit v celé kráse na první nebo druhý poslech (i když u kterého alba U2 to jde, že?). Přiznám se, že napoprvé jsem byl nadšen zejména úvodní fantastickou vypalovačkou "Vertigo", zbytek desky mi zněl tak nějak, jak bych to u U2 čekal. Okamžitě se mi vybavilo minulé album "All That You Can't Leave Behind" a řekl jsem si: fajn, tentokrát opět žádné experimenty a hokuspokusy, zkrátka další příjemné cédéčko od U2, které si jednou dvakrát za rok s chutí poslechnu. Ovšem protože k povinnostem recenzenta samozřejmě patří slyšet hodnocenou desku vícekrát, poctivě jsem "HTDAAB" poslouchal a poslouchal a líbilo se mi čím dál tím víc. A někde u desátého poslechu mně to došlo - vždyť já jsem nadšený z úplně každé skladby na tomhle albu! Vždyť tahle deska nemá slabé místo a kromě již zmiňovaného prvního singlu je tam deset dalších klenotů. Když už bych měl jmenovat, tak třeba "City Of Blinding Lights", "All Because Of You" nebo "A Man And A Woman", ale teď nezbývá než doufat, že se ostatní skladby neurazí, protože jsou stejně dobré. Pokud bych tuhle desku měl přirovnat k jinému počinu irských bardů, pak snad k "Joshua Tree". A ta troška, co zde chybí z mladické nabroušenosti a energie obsažené na legendárním Stromu, je zde dohnáno naprostou muzikantskou i skladatelskou vyzrálostí.

Ondřej Pravda - 9/10

Novinka U2 je - nebudu to na rozdíl od jejího názvu prodlužovat - o stupeň lepší než předchozí počin. Ten nebyl špatný, nemohu ale souhlasit s absolutoriem v recenzi kolegy. I když má velice slušná místa, v kontextu tvorby U2 nepatří mezi ty nejlepší, "Stuck..." mj. kvůli její utahanosti považuji za asi nejslabší píseň U2. Zvuk novinky je možná díky silnějšímu podílu producenta jejich prvních tří desek takový, jaký jsem očekával u předchozí desky, když byla ohlašována jako návrat k rockovým kořenům. On sice i "Pop" není s odstupem času zdaleka tak elektronický, jak se v době jeho vydání říkalo, ale novinka je hudebně - stručně řečeno - někde mezi "The Joshua Tree" a "Achtung Baby" (které produkovali jiní než Lillywhite, takže kdo ví, jak je to s tím vlivem producenta). Což může pro některé znamenat, že se U2 "nikam" neposunuli, ale ruku na srdce, kdo to po nich chce? "Elektroniky" je na desce minimum, zvuku dominují typické (jak to říci jinak?) kytary, autory poznáte po pár sekundách. Ale i třeba v kombinaci s piánem (úvod "City Of Blinding Lights") U2 připomínají svou dávnější minulost ("New Year's Day"). Album je kvalitativně vzácně vyrovnané, ale namátkou přece jen pár komentářů - první singl "Vertigo" mě ze začátku až tak nevzal, připadá mi až příliš podobný hitu z Batmana, ale jinak dobrá vypalovačka. "Miracle Drug" v refrénech rozhodně není taková balada, jak psal kolega. Pomalá a křehká "Sometimes You Can't Make It On Your Own" naštěstí zahnala mé zklamání, že U2 zapomněli jednu ze svých silných stránek. Výborná, protože hudebně trochu jiná než zbytek alba, je "Love And Peace Or Else", která je strukturou nejexperimentálnější, špinavostí kytar i drivem na konci připomene "Bullet The Blue Sky". V "Original Of The Species" bychom v době "Rattle And Hum" skoro určitě slyšeli dechy, naštěstí je místo nich piáno a kytara. Novinku U2 je rozhodně třeba poslouchat více než několikrát, aby se objevila plně její krása. A ta trvá. I když historicky přece jen nejde o tak převratné dílo, místy opakuje již zahrané skoro až moc a trochu jí chybí barevnost "Achtung Baby", pořád je to vážný kandidát na desku roku. Teď už jen ať U2 někdo přiveze na koncert, klidně zase na Strahov, ať se nemačkáme!