Tak se zdá, že jedna z našich nejkvalitnějších hudebních značek - Druhá tráva, je definitivně zpátky. Po koncertním turné a CD s Charliem McCoyem, ve složení ustáleném na starém jádru Robert Křesťan, Lubošové Malina a Novotný a přírůstcích Emilu Formánkovi (kytara) a Petru Surém (basa) natočila další studiové album. Opět ne úplně typické. Je totiž určeno především pro propagaci v USA, které jsou kapele čím dál bližším a častěji navštěvovaným útočištěm.

Nepřekvapí ani nezastraší tedy, že češtinu tentokrát neuslyšíte. Co však zabolí mnohem více než chvilková ztráta mateřštiny, je absence Křesťanovy textařské bravury. Kromě Malinovy ze slz po smyčci stékajících utkané "When Death Does Us Apart" (v české verzi obsažené na veškerou kritikou nadšeně přijatých "1775 básních Emily Dickinsonové") a tří tradičně vybroušených a dovedně zasazených instrumentálek, jsou totiž všechny skladby včetně textů převzaty od angloamerických autorů. A soudě dle jejich výběru, jako by bylo "Good Morning, Friend" raným albem Druhé trávy. Někam před start je totiž navrácen dlouhotrvající proces rozpínání se nad hudební mapou bez ohledu na její politické-žánrové členění. Přijde mi nějak svázanější, opatrnější. Úvodní titulní píseň například pochází od samotného countryového papínka Johnnyho Cashe a trochu mě při ní zamrazilo, že by v jednoduchém country/bluegrassovém stylu mohlo album pokračovat. Naštěstí se tato obava vyplnila jen z malé části.

Rozpustí ji hned další skladba. Z Křesťana se totiž klube ideální interpret písní Boba Dylana. "Ještě jedno kafe" má významnou úlohu v historii kapely a oba dylanovští nováčci patří k vrcholům nové desky. Pro zvony z "Ring Them Bells" našli tu nejmajestátnější věž v celém Mexiku, pod jejíž střechu je zavěsili, aby odtud uvítaly posmutnělého poutníka z "Goin' To Acapulco", přicházejícího jen s harmonikou a klarinetem v kapsách. V obou kusech je konečně naplno využit potenciál, který jim Dylan dal do vínku, ale pak jej výchovou utlumil natolik, že když s nimi sám vyšel na pódium, jen nervozně přešlapovaly a nevydaly hlásku. Živější a barevnější než originál je i Waitsova "Hold On", působivé zpracování "What It Is" Marka Knopflera. Obecně pro předělávky platí, že je k nim přistupováno velmi opatrně, drtivá většina změn a úprav vychází z odlišného nástrojového složení a do vnitřní struktury písní není zasahováno. S věrností k předloze jsou často využity u Křesťana vcelku nečekané ženské vokály. Zmíněné nástrojové složení je vlastně dalším návratem do minulosti, čistě akustické a bez bicích i perkusí. To je ostatně jedna z věcí, kterou jsem na Druhé trávě vždy obdivoval - jak dokáží bez jediného úderu do čehokoli jiného než strun zaměstnat silného, neuplatitelného, nesmrtelného a svědomitého policajta rytmu.

Nikdy na mě nedělaly velký dojem nějaké mezinárodní úspěchy našich interpretů. Obzvlášť s vědomím, že jich bylo většinou docíleno spíše manažerskými schopnosti než hudební vyspělostí a ti, co by "na to měli", budou stejně pořád hrát po kulturních domech v Dolních Kotěhůlkách. Pozice Druhé trávy je v tomto směru úplně jinde. Když legendy jako McCoy (spolupracoval např. s Dylanem, Elvisem Presleym, Simonem a Garfunkelem), Davy Spillane (Kate Bush, Enya) nebo Peter Rowan s kapelou přeochotně hrají, komunikují a vychvalují ji, už je asi opravdu čas uznale pokývat hlavou. A když potom vyjde účelové CD, které, ač na vysvědčení nemůže dostat nic horšího než dvojky, v diskografii nijak zvlášť zářit nebude, můžeme spolu v tom kývání bez výčitek pokračovat.