Délka jednoho alba se mu zdála málo, hiphopový hitmaker Nelly proto na svých dvou nových albech odhaluje své dvě tváře. "Sweat" je Nellyho klubová odyssea, "Suit" je o tom, co se děje za zavřenými dveřmi jeho pokoje. Obě desky vyšly ve stejný den, propagovaly je ve stejný den vydané singly, a Nelly tak nechal své fanoušky, ať si rozhodnou, které jeho "já" vlastně chtějí.

"Suit" je album pomalých jamů a milostných balad, při vší snaze slaboučké jako odvar z nu-soulového čaje, jako třikrát zalitý R&B čaj. Nelly si pro tuto desku vybral to nejtrapnější hiphopové pózování a vychloubání zabalené do pomalých skladeb. Egoismus se dá tolerovat, jen když je podpořen talentem. "Suit" je bohužel jen to první. Vezměte si třeba první singl "My Place" s Jaheimem (mimochodem a-strana singlu, který dobyl britské číslo jedna). Skladba je postavená na samplu z "Isn't It A Shame" zpěvačky Labelle, ve skutečnosti je to ovšem "Dillema číslo 2", jen Kelly Rowland vystřídal Jaheim. Nelly v ní samozřejmě vzdychá o své lásce atd. a kolem jeho hlasu a slaboučkého beatu to cinká a cvrliká jako u Mariah Carey. Žádný další nápad, nic. Další skladba "Paradise" má sice chytlavý refrén, to je ale všechno, protože Nelly ho opakuje celou skladbu pořád a pořád dokola. Je to ale lepší než "She Don't Know My Name", kterou musí z nudy zachraňovat Snoop Dogg. A propo hosté. Jsou všude, aby Nellyho monotónní hlas nenudil. Mase, Jazze Pha, T.I., Ron Isley nebo gospelový/R&B zpěvák Antony Hamilton, který exceluje v závěrečné "Nobody Knows".

"Suit" je předvídatelná deska od první skladby "Play It Off", ve které The Neptunes recyklují svoje starší hity (hlavně Jay Zho "Change Clothes") až po vyznání otcovské lásky "Die For You". Překvapí snad jen jedinkrát s "Over And Over", ve kterého hostuje country hvězda Tim McGraw. Tak trochu sladkobolný duet kříží popové ambice hip hopu a country do dokonale vystavěné skladby. Navíc je v ní přesně tolik melancholie, která se dá ještě unést. "Over And Over" se výborně uchytilo v americkém éteru a desku prodává ve velkém nákladu. Je trochu nespravedlivé, že zatím trumflo "Sweat", ale alespoň teď rapper ze St. Louis ví, co vlastně jeho fanoušci chtějí.

Nelly může být spokojený. Vydal dvě desky, prodalo se jich celkem hodně, hitové singly z nich může tahat až do příštích Vánoc, ale mě moc nepřesvědčil. I jeho méně komerční album "Sweat" je vlastně nechutně podbízivé a "Suit" je klasický supermarketový produkt. Když kdysi Prince vydal trojalbum "Experience", sestavil desky podobně stylově jako Nelly, jenomže měl dostatek kvalitního materiálu. Z devadesáti minut obou rapperových desek by se možná dala vyextrahovat jedna, čtyřicetiminutová a slušná. Jenže ta by pak zněla stejně jako "Nellyville". A co příště, Nelly? Pětihodinový hiphopový muzikál? Velký zábavní Nellypark nebo rovnou televizní stanice Nelly TV? A co třeba jen pár slušných skladeb a decentní deska?