"Pálava je symbol ohně a vyprahlé krajiny rozpálené poledním sluncem, je to druhé jméno Pavlovských vrchů nad jihomoravským Mikulovem. Pálava jako posvátné pohoří, k němuž od věků směřují pohledy lidí z okolních rovin, místo legend, hradů a kaplí, ztracený svět divokých květů, vápencových skal zářících za úplňku, hlubokých soutěsek, hlásek a úkrytů z dob barbarských vpádů. Železná věž na vrcholu září do tmy jako maják, lovící z éteru nedořečené fragmenty zvuků. Pálava je královna svůdkyň a příběhů, silné víno, démon poledního času."

Tak vysvětluje na stránkách Majerových brzdových tabulek Petr Linhart, takto kytarista, zpěvák a zejména hlavní autor hudby i textů tohoto mystického seskupení, proč se nové album jmenuje právě "Pálava". Citát jsem na počátku recenze použil, neboť náladu "Pálavy" vystihuje naprosto dokonale, a pokud tančíte za úplňků kolem ohňů, připíjíte těžkým červeným vínem z kamenných pohárů a z dálky starých věků slyšíte jakoby ozvěnou zaklínání keltských druidů, je tohle deska pro vás. Nesmíte se ovšem bát to všechno provázat s aktuální současností, zejména pak s technologickými pomůckami, za jejichž pomoci lze se dosíci téměř dokonalého zvuku nahrávky. Jinými slovy uslyšíte z keltské tradice vycházející melodie, bezchybné muzikantské výkony na spoustu nástrojů (saxofony, klarinety, violoncella, kytary, baskytary, bubny) doplněné o syntetizátory, samply a elektronické bicí. Všechno je to smícháno vkusně a s citem, takže dochází k na první pohled nemožné symbióze. Zvuku a výkonům hudebníků tedy není co vyčíst. Jak je to však s písněmi samotnými?

Upřímně řečeno jako bych už to všechno jednou (či vícekrát) slyšel. Doma mám nahrávky dvou starších alb MTB ("Gabréta" z roku 1996 a "Ryba ryb" z roku 2000) a musím přiznat, že kdybyste mi pustili libovolné tři písničky, nebudu schopen je zařadit na příslušné album. Opakování je sice matkou moudrosti, ale nejsem si jist, zda to platí i v hudbě. Zvláště, když se opakování dá také nazvat opisováním od sebe sama (zase je to lepší, než opisovat od druhých). Některé melodie se samozřejmě do uší zaseknou a jen tak nepustí (vynikající "Perychta"), jiné zaujmou nějakou drobnou zvláštností (sugestivně šeptaná melodie "Stínem"), ale jako celek je celkem jedno, jaké album MTB si pustíte.

V textech je pak jisté opakování se také patrné. Zejména fascinace některými slovy a slovními spojeními je někdy až protivná. Příklad za všechny: "Miláčku, zab to zvíře / Hrabe mi hlavou kopyty" (Železniční most"), "Jezdkyně ledových koní / Měsíční zvíře a stín" (Perychta"), "Sluneční zvíře stoupá na oltář.../...Vítr má podobu bílého koně" ("Svantovít"), "Je mi ticho / Noční zvíře spí" ("Rybník Tma"). Co bychom si bez zvířete počali, že ano. Na druhou stranu za obraty jako "Bůh jenom počáteční slova zpívá" ("Hvězdopanna") by jistě každý textař zaplatil zlatem, neboť tomu se říká NÁPAD, a těch nemají MTB zase tak málo.

Takže nic nového pod poledním sluncem, zalévajícím pálavské vrchy, ale špatně se to vůbec neposlouchá. Zavřete oči, ohňové sny přicházejí...