Může soutěž končit lépe než Kollerbandem? Těžko

Před finále sedmého ročníku Jim Beam Music 2004 jsem měl trochu pochybnosti. V posledních dvou letech se do závěrečných bojů dostala vždy metalová skupina spolu se zástupcem zjemnělé popové linie. V roce 2002 například vítězství porota přiřkla Khoibě, ačkoli produkce Onset byla minimálně na pódiích o třídu lepší. Loni zase vyhrála sestava Bludy, o které dnes není nikde slyšet, zato poraženým Cocotte Minute se podařilo docela slušně prorazit. Cosi mě nabádalo domnívat se, že moderně znějící Lus3 mají dopředu vyhráno, protože kombinace sličné vokalistky a jemného míšení dance music s poprockem je vodou na mlýnský kámen poroty, která v minulých letech projevila možná až příliš konservatismu. Ale nestalo se, letos vyhráli the.switch a všem neúspěšným metalistům se dostalo zadostiučinění. A zasloužili si těch vítězných 100 tisíc víc než konkurence? Na to se špatně odpovídá, ale fakt je, že Lus3 vedle nich působili lehce monotónním dojmem.

Lucerna se zaplňovala jen pozvolna. Kolem osmé v ní mohlo být nějakých tisíc lidí a v dalších desítkách minut jich přibylo několik dalších stovek. Když the.switch nastoupili ve čtvrt na devět za morbidních zvuků hodných Marilyna Mansona na pódium, díval se na ně ale dosti nedůstojný hlouček. Ti se tím ovšem nedali zviklat a do převažujících dívčin vpálili stejnojmenný otvírák aktuální desky "Beautiful", jímž ukázali, jaká to je škoda, že v Česku dosud nevystupovali američtí Deftones (jejich tvorbě je tato skladba až příliš podobná). The.switch působili hodně neuspořádaným dojmem, neboť zatímco kytarista a basák v rámci budování image zůstali v černých sukních a do pasu nazí, zpěvák Štěpán Šatoplet vyběhl tak, jak chodí do hospody. V dobách, kdy hopsali v bílých kombinézách, vypadali, co se designu týče, rozhodně zajímavěji. Toho si ale všiml jen málokdo, protože náladotvorný metal vykreslil na tvářích mnoha diváků překvapené výrazy: tohle a ve finále, takový nářez? Kapela na nereagující Lucernu naštěstí nehleděla a zarytě si mydlila to, s čím prorazila, tedy s dramaticky podaným emo-core stříknutým nu-metalem. Došlo takřka na celou desku "Beautiful" i několik starších věcí, the.switch hráli samozřejmě a z každé minuty jejich projevu bylo cítit absolutní soustředění a zároveň naprostá oddanost materiálu. To je ostatně jejich hlavní přednost, že ta poněkud dramatická vokální klišé, jichž se občas Šatoplet dopouští, kompenzují profesionálně výtečně vystavěnou muzikou s množstvím poloh a tváří. Tohle je zkrátka moderní metal. A tečka.

Lus3 u publika zabodovali o chlup lépe. Jejich melodický pop přeci jen více odpovídá obecné hudební konvenci, ačkoli do pustého mainstreamu má daleko. Jejich uměleckými souvěrci by mohli být pánové z Letů mimo, 100˚, případně Tata Bojs. Už když se mi dostalo do ruky jejich demo, napadlo mne, že na koncertu by mohli Lus3 "mít koule" (dámy prominou). A vlastně je mají, paradoxně jim je dodává hlavně zpěvačka Klára Kondelíková, která k sobě přirozeně pne většinu pozornosti, ať už pod pódiem převládají muži, či ženy. Její hlas není perfektní, ale ani tuctový a nudný. Takový není ani ostatní projev skupiny, ale během show jsem si uvědomil, že chytlavé melodické linky a zajímavé nápady, které mě lapily na desce, se ztrácejí v příliš stereotypně uhánějící rytmice. Navíc nepěkně zněl zvuk hlavního mikrofonu, s čímž později bojoval i David Koller, takže dojem, jenž Lus3 zanechali, byl drobet horší než v případě příbramských the.switch.

Kořeny dnešního Kollerbandu sahají do roku 2002, kdy projekt muzikantů kolem frontmana Lucie taktéž hostil na miniturné finalisty Jim Beam Music. Po personální stránce se nejedná o zcela totožná tělesa, ale rozdíly jsou v podstatě irelevantní (tehdy hrál na basu místo Marty Minárika Tomáš Kopecký). Když jsem je před těmi dvěma roky viděl na Brumlovce (reportáž zde), byl jsem nadšen z živelného přístupu a výrazně syrovějších aranží oproti domovské Lucii. Letos není třeba mnoho měnit, protože Kollerband si zachoval hodně z energie a navíc se představil vlastním cédéčkem, takže koncerty už nejsou revivalovým vystoupením, ale svébytnou show pravé kapely. Tak nějak tomu bylo i v Lucerně 22. listopadu, protože, a to si přiznejme, lidé přišli hlavně na Kollera, Varteckého a spol. a teprve pak na finále Jim Beam Music.

Od prvních minut zavrtával Kollerband do posluchačů jen šrouby s nejostřejším závitem. Ačkoli studiový materiál na albu nezaujme tak, jak se asi od hvězdné formace původně očekávalo, na koncertu to je jízda plná elánu a kapajícího potu. Vidět Davida Kollera, jak udělá za mikrofonem pohyb prudší než Hana Hegerová, je sice takřka vyloučeno, zato Honza Křížek a Tomáš Vartecký svými epileptickými třasy zaručeně pobaví. Set Kollerbandu otevřela pecka "Miláčku, Love", následovali "Jezdci", pak přišla "Na mě zapomeň". Ve všech fázích, po celých devadesát minut bylo na kapele vidět, že stále ještě hraje pro radost a ten obchodní podtón zatlačuje kamsi do pozadí. Vyjmenovávat všechny písničky, které prolétly Lucernou, nebudu, páč jsem si je přestal v polovině zapisovat a řekl si, že bude lepší poslouchat a občas si poskočit. Toho večera, zasvěceného čistému, dřevnímu rock'n'rollu, by bylo škoda, kdyby člověk měl všechny poznámky pohromadě, ale žádné vzpomínky. Lucii (a srovnávání s ní se Kollerband asi nikdy nezbaví) jsem viděl živě nesčíselněkrát, Kollerband dvakrát, a jen se mi potvrzuje, že množství nerovná se kvalitě. Jestliže Lucie ubírala v posledních letech plyn, je jasné, kam ho její leader ulíval. Kollerband byl ideálním zakončením a doplněním Jim Beam Music 2004, a to doslova.

Kollerband, the.switch, Lus3, Lucerna, Praha, 22.11.2004

Autor je redaktorem iDNES.