Chris Botti, ač za svoji kariéru vydal již šest alb, není u nás nijak zvlášť známý. To všechno se mohlo nedávno změnit, ale bohužel a pro někoho bohudík se tak nestalo. Normálně totiž bývá hostem a předskokanem koncertů probíhajícího turné mistra Stinga. K nám z pracovních důvodů nepřijel a organizátoři tedy na poslední chvíli sehnali náhradu více než kvalitní v podobě Čechomoru. Návštěvníci tak ale byli ochuzeni o skvělého jazzového trumpetistu, který nechal již svoji trumpetu rozeznít na albech Boba Dylana, Arethy Franklin či již zmíněného Stinga. Naposledy jsme měli možnost ho slyšet na vynikajícím albu mladinké Renee Olstead, kde je ovšem touto excelentní zpěvačkou naprosto přebit. Nicméně v recenzi na její desku jsem ho opomněl zmínit, proto to napravuji alespoň tímto způsobem. Nyní tedy ani ne po roce vydává svoji sólovou desku, která je nazvaná po úvodní skladbě "When I Fall In Love".

"When I Fall In Love" pojal jako desku coververzí jazzových standardů. Deska se stylově pohybuje někde na rozmezí cool jazzu ala Miles Davis a moderního jazzu, který bychom mohli nazvat pop jazz, v některých skladbách přechází až v jazz crossover. Nalezneme zde skladby méně či více známé, mezi které patří hned úvodní "When I Fall In Love", jíž v minulosti nazpívala třeba Celine Dion. Zajímavé srovnání může přinést to, pustíte-li si Bottiho verzi "Let's Fall In Love" a následně potom se zaposloucháte do toho, jakým způsobem ji hraje Diana Krall na klavír, což možná budeme moci posoudit za několik dní v T-Mobile Aréně, kde tato Kanaďanka vystoupí.

Chris Botti se nepustil pouze do jazzových standardů, ale vypůjčil si i některé skladby z jiných žánrů. Uslyšíme tak v jeho podání velký hit Sade "No Ordinary Love" nebo "Time To Say Goodbye (Con Te Partiro)", která u nás proslavila Andrea Bocelliho. Zde si nemohu pomoct, ale právě tyto skladby mi k jeho stylu moc nesedí. Spíš zde cítím snahu oslovit i jazzu neznalé publikum, což na druhou stranu trošku chápu. Ovšem úplně jiné je to s předělávkou Stingovy "La Belle Dame Sans Regrets" z alba "Mercury Falling", ve které si samotný autor zazpíval. Písnička zůstala v původním latino aranžmá Dominica Millera a Botii do ní pouze velice šetrně dohrál svůj part, díky čemuž se z ní stala vskutku skvělá věc. Sting ostatně není jediným, kdo Bottimu na desce pomohl. Ve dvou písničkách se předvedla i zpěvačka Paula Cole. Dalším zajímavým jménem je vynikající pianista Billy Childs.

Chris Botti natočil velice příjemnou desku, která jde napříč hudbou, ovšem která jen výjimečně opustí území cool jazzu. Po skvělé desce Renee Olstead je tak dalším, který může přinést trošku jazzu do našich končin, protože jeho styl je snesitelný i pro posluchače, kteří tomuto žánru příliš nehoví. Doufejme, že se to někomu už konečně povede. Sledovat, jak se v české hitparádě neustále v Top 5 prohání Karma ruku v ruce s O-Zone, je téměř nesnesitelné. Zatím se můžeme těšit akorát z toho, jaký je zájem o koncert Diany Krall, což naznačuje, že je to dobré cestě.