Kolega Pavel Parikrupa ohodnotil v recenzi posledního koncertu Stinga u nás z roku 2001 svůj zážitek jako "kvalitní koncert, ale bez překvapení". To, co se odehrálo tři a půl roku poté v pražské T-Mobile Aréně, by se dalo s respektem k této terminologii označit za velmi povedený koncert s několika příjemnými překvapeními, byť poctivými čtenáři reportů z dosud odehraných setů turné očekávatelnými. Jakoby se Sting rozhodl, že když už absolvuje v rámci turné k loňské desce "Sacred Love" původně neplánovanou odbočku do Prahy, pořádně si ji také užije.

Koncert to byl zvláštní a v mnohém "jiný než ty ostatní" (rozuměj halová vystoupení hvězd). Měl v podstatě dvě části. Řeklo by se jednu "povinnou" a druhou "pro zábavu". V rámci té první zaznělo to, co by na každém monstr vystoupení zaznít mělo a zaznít patrně i musí, ta druhá byla vystavěna prakticky na opačných principech. Tedy uvolněné atmosféře, částečně improvizovaném kontaktu mezi muzikanty a aranžích někdy k nepoznání změněných od těch studiových. Sting má tu výhodu, že je schopen obě polohy skloubit a přecházet mezi nimi zcela nenásilně v rámci celých dvou hodin. Jak už kdysi kdosi psal, Sting se (míněno k žánru) nevyhraňuje, hledá cesty, jak naopak propojovat.

Přibližně polovina programu (nikoli chronologicky) patřila tomu, co by bylo pro vystoupení tohoto formátu nejočekávatelnější. Zazněly hity, samozřejmě s akcentem na aktuální desku ("Send Your Love", "Forget About The Future", "Sacred Love"), zazněly vesměs v podobách, ve kterých je známe z desek, případně jen v trochu nataženějších stopážích - jako duet ze kterého až mrazilo v zádech "Whenever I Say Your Name" s vokalistkou Joy Rose. To i v případech starších hitovek typu "Fragile", "Shape Of My Heart" či "Thousand Years" rozhodně není na škodu a jistá část koncertu jim patří zcela oprávněně.

Co je už ale na prostor pro několik tisíc diváků méně typické, je nabourání halových klišé a přenesení klubové atmosféry na pódium. Je zřejmé, že dobou nahrání i náladou magický živák "... All This Time" (ano, je to ten, který Sting zahrál pro pár vyvolených 11. září 2001 ve svém italském sídle), na němž Sting hraje většinu současných písní v jazzových úpravách, zanechal na jeho aktérech hlubší stopy. Místy se totiž i v pražské hokejové hale obřích rozměrů člověk mohl cítit jak v tom nejdřevnějším sklepním jazzovém klubu. Podepsal se na tom zejména pianista Jason Rebello - s výtečnými sóly v "English Man In New York" nebo v nové "Never Coming Home", velmi příjemným zážitkem bylo pozorovat i jazzem odkojeného bubeníka Keithe Carlocka (a to není řeč jen o sólu v "Roxanne") nebo sympaticky poťouchlé kytarové motivy Dominica Millera.

Onu klubovou atmosféru příjemně podpořily i předělávky velkých hitů Police, což není sice u Stinga žádné novum, ale to nemění nic na tom, že vždy potěší. I když v případě již zmiňované "Roxanne" (zde přibližně desetiminutové) se člověk až nestačil divit, kam na nové podoby Sting stále chodí.

Přídavkové rozloučení se smrští začínající "Desert Rose", přes "If I Ever Lose My Faith", "Every Breath You Take" až po "A Thousand Years" sice také není u Stinga žádným překvapením, nicméně zafungovalo stejně tak spolehlivě, jako na všech minulých koncertech. Sting je velmi pečlivým dramaturgem a i to je jeden z nemála silných důvodů, proč se diváci na jeho koncerty stále vrací. Na ten příští, který nám Sting v závěru slíbil, totiž přijde zas podobné množství lidí a bude odcházet zase s nadšením. Jak on to dělá...

Playlist: Send Your Love, Synchronicity II, All This Time, Dead Man's Rope, Inside, Senses, Brand New Day, Magic, Fragile, Fields Of Gold, Sacred Love, Englishman In New York, Whenever I Say Your Name, Never Coming Home, Roxanne, Desert Rose, If I Ever Lose My Faith In You, Every Breath You Take, Thousand Years

Sting, T-Mobile Aréna, Praha, 10.11.2004