Jestli byl nějaký moment kariéry recesistů Wohnout zlomový, pak určitě vydání předloňské desky "Pedro se vrací". Krom toho, že byla z dosavadních nahrávek Wohnoutů komerčně nejúspěšnější, kapela bratří Homolových na ní naplno předvedla, co naznačila už na předchozích "Zlých notách na večeři" - že krom přímočarých kytarových nátěrů zvládne mnohem více, což prokázala hlavně v rámci pestrých, vkusných a hlavně pohodičkových baladiček, které ve spojení s hravě zašifrovanými textíky působí neskonale roztomilým dojmem. S "Pedrem" Wohnouty zároveň objevila velká množina nových posluchačů, o čemž dostatečně vypovídá fakt, že se skupina v rámci letošního křtu musela přesunout z Paláce Akropolis do velkého sálu Lucerny. O kvalitách skupiny se konečně nechala přesvědčit i většina kritiků, kteří ji do té doby zrovna nemuseli. Novinka "Rande s panem Bendou" se díky těmto okolnostem od počátku těšila veliké pozornosti a stala se - bez přehánění - jednou z nejočekávanějších domácích desek tohoto roku.

Hned zpočátku je třeba uklidnit všechny, kteří by se snad chtěli strachovat, zda čich na chytlavé melodie i vtipné texty a hlavně muzikantský nadhled "pankáče na skejtu" s novou deskou náhodou neopustil. Wohnout totiž přicházejí opět dobře naladěni, připraveni vykouzlit na vaší tváři pobavený výraz, odhodlaní mydlit si bez obav to svoje. Zpěvem pověření Homolovi pořád oscilují mezi šepotem, blaženým přednesem a agresivním řevotem, instrumentálním výkonům ani zvuku jednotlivých písní stále není co vyčíst (spíše naopak, uvědomíme-li si, že produkci si pánové obstarávají sami).

Mohu potěšit i ty, kteří doufali, že "Rande" nesklouzne k prostému opisování povedených momentů z "Pedra". Nová deska je totiž zase o něco jinde. Jednak je o něco tvrdší, kytarovější, syrovější. Jakoby pány přes veškerou muzikantskou nekompromisnost zamrzely výčitky fanoušků, že nepěkně vyměkli, a snažili si je zase získat, přitom se však báli, že ztratí posluchače novější. Pokud jste si oblíbili poklidněji laděné písničky "Ó, gramofón", "Sólo pro mouřenína" či "Pedro se vrátí" a doufali jste, že Wohnout se na dalším albu více přikloní právě těmto polohám, budete možná trochu zklamáni. Ani na vás ovšem kapela nezapomněla, a tak i zde pár takových oddechových věcí najdete (sluncem prozářené písně "Mollová kovbojka" a "Durová kovbojka"). Druhá změna, byť dosti drobná, je pak v textech, které se ve srovnání s "Pedrem" zdají být méně zakódované, přímější, nikoliv však méně zábavné.

Zvláštní pochvalu zaslouží angažmá leadera Tří sester Lou Fanánka Hagena jakožto textaře a Lenky Dusilové coby zpěvačky v písni "Rayda". Fanánek znovu dokázal, že mu nedělá problém vžít se do jakéhokoliv textařského stylu, a tak nevědět, že slova písně má na svědomí někdo jiný, nepřijde mi na nich pranic podezřelého. Co víc, rýmy "nad ránem rozléhaj' se naše prosby, naše prosení / má čtvereček v klíně po ose skosení" či "ve stínu ostrý světlo, soška je vhodná k pozlacení / na poště váček s mincema ocení" jsou podle mě na desce jedny z nejpovedenějších (a netvrdím to jen proto, že mají erotický přídech). Dusilová pak sice nepředvedla žádné technicky složité vokály, rozhodně je však její přítomnost pro album jako celek nemalým plusem.

Jsem rád, že si Wohnouti dokázali zachovat tvář a než aby sehnuli hřbet před rádiovými dramaturgy, raději se po očku poohlédli zpět za punkovými kořeny. Setrváme-li v českých luzích a hájích i v čase, "Rande s panem Bendou" je jakýmsi příjemným protipólem k "Mikrokosmu" kapely Kryštof - zatímco Krajčo a spol. natočili ryze vážnou, citem prodchnutou desku, banda chlapců Homolových si pozorně pohlídala charakteristicky prdelní, optimistický rozměr vlastní tvorby, přičemž obě nahrávky můžeme zhodnotit jako jedny z nejlepších, které u nás letos vyšly. Nezbývá tedy než pochválit, poděkovat a těšit se na další takové.