Dekadentní procházka, která za to stojí

Ten čas letí jako ztřeštěný. Mám pocit, jako by to bylo včera, co se mi do ruky dostalo album "Antichrist Superstar", a přitom to je celých osm let. Právě dvojka udělala z Marilyna Mansona, tou dobou chovance Trenta Reznora z Nine Inch Nails, hvězdu světového rocku. Mnozí jej pasovali na spasitele industriálního metalu, on se ovšem vydal jinou cestou, před níž se musel rozejít i s Reznorem, pokud si chtěl vybudovat autonomní postavení. A to se mu podařilo, málokterá postava hudebního nebe je tak kontroverzní a nepřehlédnutelná, jako je Marilyn Manson. Teď přišel čas na rekapitulaci toho, co za svou kariéru po složení novinářských zbraní (pracoval totiž jako redaktor magazínu Rolling Stone) dokázal stvořit. A není toho málo ani to není špatné. Manson je dobrým hudebníkem, slušným plagiátorem a solidním machrem přes coververze.

Album "Lest We Forget: The Best Of" není řazeno chronologicky, skladby staršího data se střídají s novějšími a naopak. Deska je poskládána více pocitově, tvoří proto pevný celek díky navazující atmosféře jednotlivých písní. Proto vedle sebe stojí předělávka Soft Cell "Tainted Love", hit "The Dope Show" z "Mechanical Animals" a poslední vypalovačka "This Is The New Shit". Na "Lest We Forget: The Best Of" možná chybí některé pecky, které ve své době zaujaly ("I Don't Like The Drugs (But The Drugs Likes Me)", "The Man That You Fear"), jinak ovšem nelze proti výběru namítnout ani bú. Všechna CD včetně debutového, a popravdě také nejslabšího "Portrait Of An American Family" jsou zastoupena nejsilnějšími momenty, které doplňují soundtrackové a remixové kousky. Proto nemohou chybět hity "Sweet Dreams (Are Made Of This)", předělávka Eurythmics z remixového EP "Smells Like Children", příspěvek na soundtrack "Spawn" "Long Hard Road Out Of Hell" (zároveň je to jméno Mansonovy autobiografie) nebo zdařila úprava Depeche Mode "Personal Jesus" (tu si můžete poslechnout zde).

"Lest We Forget: The Best Of" příhodně dokumentuje hlavní přednosti Mansonovy muziky: silné melodie, charismatický zpěv, výtečná práce s aranžmá, cit pro gradaci a poměr mezi syrovou metalovou kytarou a chladnou elektronikou. Hovořit o Marilyn Manson jako o industriální kapele mělo jakési opodstatnění v roce 1996, kdy vyšlo "Antichrist Superstar" a předtím "Smells Like Children", jeho pozdější vývoj se více ubíral směrem metalového experimentu s důrazem na vizuální a textovou dekadenci. A přesně v tom je kapela ve svých kramflecích. Asi o její muzice nelze říct, že by byla přísně originální nebo nějak výrazně výjimečná, ale nepochybně odráží takřka dokonalé řemeslo. Marilyn Manson je perfekcionista, o tom se mohli posluchači už několikrát přesvědčit, což dokazuje i "Lest We Forget: The Best Of". Je to kompilace sebraná s důrazem na kompaktnost, přehlednost, věrohodnost a výpovědní hodnotu. A ta říká, že Brian Warner a jeho kumpáni jsou zatraceně dobří rarášci.